Pamatujete si, kdy jste naposledy cítili vztek a někdo vám řekl: „Nevztekej se, není proč“? Nebo kdy jste měli strach a uslyšeli: „Neboj se, ty strašpytle“?
Možná vám to přijde jako běžná výchova. Jako něco, co prostě patří k dětství. Problém je, že kvůli těmto větám přestanete svému vnitřnímu kompasu věřit. A když mu nevěříte, celý život se plácáte v mlze.
Ve vztahu k sobě. Ve vztazích s partnery. Prostě všude.
Ohýnek a kompas: Dva pilíře vašeho já
Líp se to chápe na dvou metaforách.
První je ohýnek. Představte si, že se každé dítě rodí s malou jiskřičkou lásky v sobě. To je vaše sebehodnota. Velká část role rodiče je pomoct tu jiskřičku rozdělat v ohýnek. A pak dítě naučit, jak si do toho ohýnku samo přikládat polínka.
„Stojí za to, dokážeš to, neboj se, zvládneš to, věřím ti.“ To jsou ta polínka.
A pokud jste to jako rodiče neměli s kým trénovat vy sami, je úplně pochopitelné, že se vám to nedaří dokonale. Důležité je, že se to dá učit i teď.
Když se to dítě naučí, může se v pohodě osamostatnit. Má svůj vlastní zdroj tepla. Nepotřebuje, aby mu ho někdo pořád dodával zvenku. Ale když se to nenaučí? Celý život čeká, až mu někdo přiloží polínko. Je závislé na tom, že mu partner řekne „jsi úžasný“, šéf řekne „dobrá práce“.
A to je základem obrovského množství problémů ve vztazích.
Druhá metafora je kompas. Ten ohýnek potřebuje ochranu a palivo. A k tomu slouží vaše emoce. Emoce jsou váš vrozený kompas, který vám říká, co ten ohýnek potřebuje: hranici, blízkost, odpočinek nebo změnu.
5 emocí, které se nikdy nemýlí
V základu si v sobě neseme pět emocí: radost, strach, vztek, smutek a odpor.
Tyhle emoce se v jednom nikdy nemýlí – vždycky přesně ukazují, co se s vámi děje. Můžete je špatně vyložit nebo podle nich jednat nezdravě, ale signál samotný je vždycky pravdivý. Stejně jako žízeň vás nikdy neoklame ohledně toho, že se potřebujete napít.
Jenže my jsme vyrostli v kultuře, která nás naučila tento kompas ignorovat.
Jak jste přestali věřit svému kompasu (aniž to rodiče chtěli)
Vzpomeňte si na své dětství:
- Vztek: „Nevztekej se! Nemáš proč! Co je s tebou?“
- Strach: „Neboj se, strašpytle! Vždyť se ti nic nestane!“
- Smutek: „Vzpamatuj se, jsi přece velkej kluk. Tady máš novej balónek.“
- Odpor: „To není hnusné jídlo! To je zdravé! Všichni ostatní to jedí!“
- A paradoxně i radost: „Ty sis koupil TOHLE? Jak dlouho si s tou blbostí budeš hrát?“
Každá tahle věta dělá jednu věc: Učí vás pochybovat o sobě. Cítíte vztek? Asi je s vámi něco špatně. Cítíte odpor? Měli byste se přemoct.
Pojďme se podívat na to, co vám těch pět emocí skutečně říká a jak to vypadá, když je získáte zpátky.
1. Vztek: Palivo pro změnu
Vztek je obrovská energie. Říká vám: „Tady něco není v pořádku. Dej hranici. Změň to. Odejdi. Braň se.“
Když tuhle energii potlačíte, nezmizí. Otočí se proti vám. Když tuhle energii roky obracíte proti sobě, často se z toho stává velká vnitřní tíha – deprese, úzkosti nebo různé psychosomatické potíže. Tělo tu energii prostě někam musí dát.
Je nebezpečné tu energii roky držet v sobě. Vybuchnout v afektu sice uleví, ale většinou nic nevyřeší a může to druhým ublížit. Ještě lepší je naučit se s tou energií pracovat vědomě – vzít ji jako informaci a použít ji k akci.
V dospělosti: Partner chodí opakovaně pozdě.
- Potlačený vztek: Mlčíte, ale jste odtažití a „dusíte to“.
- Zdravý vztek: Cítíte energii a řeknete: „Vadí mi, když čekám. Potřebuju, abychom se domluvili jinak.“
2. Strach: Strážce toho, na čem záleží
„Strach je vnitřní hláška: ‚Pozor, tady může být průšvih. Zpomal. Podívej se na to blíž.‘“
Jenže když vás v dětství zesměšňovali za strach („Neboj se, strašpytle“), naučili jste se dvě věci: buď strach úplně přebít (a jdete do věcí bezhlavě, kde se nechráníte), nebo naopak vidět nebezpečí všude a neudělat nic.
Strach sám o sobě se nemýlí – vždycky signalizuje, že na vás záleží. Že vám na něčem dost záleží, že o něco můžete přijít.
Jak to vypadá v běžném životě: Bojíte se říct partnerovi, co vám v posteli nevyhovuje.
- Potlačený strach: Mlčíte, abyste „nedělali problémy“, a odcizujete se.
- Zdravý strach: Uvědomíte si: „Bojím se, protože mi na našem vztahu záleží a nechci ho zranit. Promyslím si, jak to říct citlivě, ale řeknu to.“
3. Odpor: Tělesné „NE“
Odpor je emoce, kterou jsme se naučili přejít. Udělat, že ji necítíme. Je to fyzické „NE“. Ztuhne vám tělo, stáhne se žaludek, máte chuť couvnout.
Jako děti jste to slyšeli u jídla: „To není hnusné, to je zdravé.“ Tím se nenaučíte jíst zeleninu. Jen se naučíte nevěřit vlastnímu tělu. V dospělosti pak zůstáváte v situacích, které vám doslova „nevoní“.
Odpor říká: „Tady končím. Tohle už nechci. Tohle pro mě není dobré.“ Není třeba ho vysvětlovat na sto způsobů. Stačí ho brát vážně.
Jak to vypadá v běžném životě: Někdo vás chce obejmout, ale vám je to nepříjemné.
Když odpor potlačíte, necháte se obejmout, abyste nebyli „divní“, a cítíte se pak špinavě. Když ho vezmete vážně, ustoupíte o krok: „Dneska na to nemám náladu, promiň.“ Respektujete svůj prostor.
4. Smutek: Léčivá pauza
Balónek uletěl. Pro dospělého hloupost, pro dítě konec světa. „Tak nebreč, koupím ti novej.“
Jenže není to o tom balónku. Je to o tom, že dítě potřebuje zpracovat ztrátu. Smutek má svůj účel. Je to vnitřní brzda – místo „šlápni na plyn“ říká: „Zastav, sedni si, dodejchej to.“ To, že vám uletěl balónek v šesti letech, není sice velká tragédie – ale proces truchlení je klíčová dovednost.
Když se ho v šesti letech nenaučíte, pak ve čtyřiceti nevíte, co dělat s rozvodem nebo ztrátou zaměstnání.
V dospělosti: Nevyšel vám projekt v práci.
- Potlačený smutek: „To je jedno, jedeme dál,“ a vrhnete se do práce, abyste to necítili.
- Zdravý smutek: Dovolíte si večer nic nedělat, být smutní, postěžovat si. Zpracujete to a druhý den máte čistou hlavu.
5. Radost: Svatá energie (i z „blbostí“)
Kdyby se mě někdo zeptal, jaká je role rodiče, řekla bych: Sdílet radost dítěte, ať už pochází odkudkoliv.
Šestiletému dítěti přijde nesmyslná hračka z trafiky jako nejlepší věc na světě. V šedesáti možná oceníte koncert vážné hudby. Zdroje radosti se mění. Ale radost sama? Ta je svatá.
Radost je kompas směrem k tomu, co vás opravdu živí – ne k tomu, za co vás pochválí ostatní, ale k tomu, po čem se cítíte víc živí.
Když dítěti radost zpochybníte („Proč sis koupil takovou blbost?“), naučíte ho, že se má stydět za to, co ho baví. A pak se jako dospělý cítí špatně, když si dá kafíčko místo toho, aby pracoval. Cítí vinu, když čte časopis. Nemá dovoleno mít radost z „neužitečných“ věcí.
V dospělosti: Máte chuť si jen tak sednout na lavičku a koukat do blba.
- Potlačená radost: „Nemám čas, musím ještě vyprat a dodělat report.“
- Zdravá radost: Sednete si. Užijete si to. To není lenost. To je tělo, které vám říká: „Tady si dobíjím baterky.“
Jak opravit, co vám v dětství rozbili
Dobrá zpráva? Není pozdě. Ten kompas tam pořád je, jen je zaprášený nánosy „měl bych“ a „musím“.
Krok 1: Uvědomte si, že za svoje emoce se nemusíte stydět
Cítím vztek. Cítím smutek. Cítím radost, i když „bych měl pracovat“. Cítím odpor k tomu člověku, i když „bych měl být milý“. Prostě to cítím. A to je v pořádku.
Krok 2: Stud versus vina (a proč je to důležité)
Tady se často zaseknete. Cítíte emoci a hned přijde stud. Stud říká: „Jsem špatný člověk, protože tohle cítím/dělám.“ Stud vás paralyzuje. Vina říká: „Udělal jsem špatnou věc.“ Vina vám dovolí něco změnit.
Když cítíte stud za svoje emoce, nemůžete je zpracovat. Zaseknete se v pocitu, že jste vadní. A přitom na vás není nic vadného – jen jste se to prostě neměli kde naučit.
V dospělosti nám nejvíc roste sebehodnota tam, kde děláme věci, kterých se bojíme – když konečně jdete do konfliktu, řeknete svůj názor, odmítnete. A i když to nedopadne dokonale, nepropadnete studu „jsem hrozný člověk“, ale jen vině: „OK, tohle jsem mohl říct líp. Příště to zkusím jinak.“
Krok 3: Tři otázky pro váš kompas
Začněte pozorovat. Když příště cítíte nějakou silnou emoci, zkuste si položit tři otázky:
- Co právě cítím? (Bez hodnocení. Jenom pojmenování: „Prostě to cítím. A to je v pořádku.“)
- Kam mě ta emoce chce vést? (Vztek → hranice? Strach → opatrnost? Odpor → odejít?)
- Co by tomu řekl můj nejlepší přítel? (Ne ten kritický hlas v hlavě. Ten laskavý.)
Není to jednoduché. Desítky let zpochybňování vlastních emocí se jen tak neodnaučí. Ale když se to naučíte, můžete konečně toho člověka v zrcadle začít mít rádi. Ne proto, že děláte všechno správně. Ale proto, že jste konečně přestali ignorovat ten kompas a začali ho znovu poslouchat – i když byl roky zahrabaný pod nánosy ‚měl bych‘ a ‚musím‘.
A přesně v tom momentě se začnou nenápadně měnit vaše vztahy, práce i to, jak sami sobě dovolíte žít.
Která z těch pěti emocí je pro vás momentálně nejtěžší? Napište mi do komentářů – i z toho pak vznikají další články.
Chcete jít hlouběji?
Možná při čtení cítíte, že sice rozumíte, proč máte problém s emocemi, ale vůbec nevíte, jak to v praxi změnit ve vztazích, když vás přemohou staré vzorce.
Právě témata jako vztah k sobě a práce s emocemi rozebíráme do hloubky v online kurzu Psychologie vztahů s Norou Vláškovou. Kurzem už prošly stovky lidí, kteří přesně tohle zažívali – silné emoce, staré vzorce, pocit, že „vím to v hlavě, ale v praxi to nezvládám“. V kurzu děláme přesně to, co vám doma nikdo neukázal – učíme se číst vlastní emoce jako kompas a stavět hranice bez výčitek.
Běžná cena: 5 900 Kč Vaše cena: 5 400 Kč (sleva 500 Kč pro čtenáře blogu)