Ten pocit možná důvěrně znáte. Je neděle večer, protnuli jste cílovou pásku, odevzdali klíčový projekt, získali vysněné povýšení nebo konečně dokončili náročnou rekonstrukci bytu.

Měla by přijít euforie. Fanfáry. Pocit absolutního naplnění, na který jste se těšili měsíce. Místo toho? Ticho. Dostaví se zvláštní, tupá prázdnota.

A do toho ticha po chvíli promluví neodbytný hlas: „A to je všechno? Neměl jsi to udělat lépe? A co budeš dělat teď?“

Martinovi je 43 let a vede obchodní tým ve velké korporaci. Včera uzavřel největší deal roku. Kolegové mu gratulují, šéf posílá děkovný email s mnoha vykřičníky. Martin ale v autě cestou domů necítí radost.

Vypnul rádio a v tichu kabiny přemýšlí jen nad tím, že v prezentaci měl jeden překlep na třetím slidu. Že marže mohla být o půl procenta vyšší, kdyby víc zatlačil. Místo oslavy si v hlavě přehrává katastrofické scénáře, co by se stalo, kdyby si toho překlepu někdo všiml.

Doma je pak podrážděný. Když se ho žena zeptá, jaký měl den, odsekne. Má pocit, že nikdo nechápe, pod jakým je tlakem. Že stačí jeden chybný krok a všechno se zhroutí.

Poznáte se v tom?

Než se pustíme do teorie, zkuste si upřímně odpovědět na následující body. Pokud kývete hlavou, tento článek je pro vás:

• Po úspěchu necítíte radost, ale jen úlevu, že „to neprasklo“ nebo že „máte splněno“.
• Chyba vás pronásleduje dny i týdny. Jedna kritická poznámka od šéfa či partnera přebije deset pochval.
• Odpočinek ve vás vyvolává vinu. Máte pocit, že když nepracujete nebo se nevzděláváte, mrháte časem.
• Vaše sebehodnota skáče jako na trampolíně – cítíte se dobře, jen když podáváte špičkový výkon. Jakmile výkon klesne, vaše hodnota padá k nule.

Vítejte ve světě démona výkonu.

Syndrom prázdné jedničky: když je vysvědčení plné a duše prázdná

Na papíře vypadá všechno skvěle. Jedničky, bonusy, pochvaly, lajky na LinkedInu.

Jenže uvnitř… nic. Žádná hrdost, žádné teplo. Maximálně krátká úleva: „Dobře, tentokrát jsem to nezkazil.“

Žijeme v kultuře, která z výsledku udělala modlu. Od školních lavic jsme trénovaní na jednoduchou rovnici: moje hodnota = můj výkon. Jednička znamená „jsem v pořádku“. Pětka znamená „jsem vadný“. A když už tu jedničku konečně máme, je prázdná – nedá nám prožitek, jen odškrtnutí úkolu.

Většina z nás byla vychovávána stylem, který zdůrazňoval nedostatky. „Čeština ti jde, to je fajn, ale podívej se na tu matiku! Tam musíš zabrat!“

Místo abychom rozvíjeli to, v čem jsme dobří, trávíme život snahou opravit to, v čem selháváme. Vzniká tak pocit méněcennosti, který se snažíme přehlušit dalším a dalším úspěchem.

Psycholožka Nora Vlášková tomu říká „démon výkonu“. Je to vnitřní mechanismus, který nás nutí přidávat plyn, i když jsme pořád na stejném místě. A my jsme jen víc a víc vyčerpaní.

Anatomie sebeklamu: Ideální laťka

Koncept „ideální laťky“ je psychologický konstrukt, který často dědíme od autorit – rodičů, učitelů, společnosti. Je to neviditelná hranice v naší hlavě, která odděluje „jsem v pořádku“ od „jsem nula“.

Problém je, že tato laťka je z definice nedosažitelná. Je to obraz našeho „Já v možnostech“.

• „Mluvím plynně pěti jazyky.“
• „Vážím 50 kilo a nikdy nejím sladké.“
• „Jsem vždy trpělivý rodič.“
• „V práci nikdy nedělám chyby.“

Když se s tímto ideálem srovnáváme, zákonitě selháváme. A tady přichází ten největší trik naší psychiky – neurotický cyklus.

Když selžeme (což je nevyhnutelné), neřekneme si: „Fajn, nastavil jsem si to moc vysoko, zkusím to níž.“

Naopak. Řekneme si: „Musím se víc snažit!“ A laťku posuneme ještě výš. Věříme, že až budeme dokonalí, konečně budeme šťastní. Ale to se nikdy nestane.

Rozdíl mezi Chybou a Selháním

Abychom z tohoto kola ven, musíme pochopit zásadní rozdíl mezi dvěma pojmy, které často zaměňujeme: Chyba a Selhání.

Chyba je technická záležitost. Je to informace.

• „Špatně jsem spočítal vzorec.“
• „Zapomněl jsem na výročí.“
• „Přesolil jsem polévku.“

Chyba nám říká: „Tudy cesta nevede, zkus to jinak.“ Je to jeden datový bod, který nám umožňuje růst.

Selhání (v pojetí démona výkonu) je útok na identitu.

• Místo „Udělal jsem chybu“ si řekneme „JSEM chyba“.
• Místo „Tohle se nepovedlo“ cítíme „JSEM k ničemu“.

Démon výkonu nás nutí brát každou chybu jako důkaz naší nulové hodnoty. Pokud svou sebeúctu stavíme jen na tom, že jsme bezchybní, pak nás i malý překlep v emailu může psychicky rozložit.

Cílem není nedělat chyby (to není v lidských silách). Cílem je oddělit chybu od své hodnoty.

„Ano, udělal jsem chybu. Omluvím se, napravím ji, poučím se. Ale stále jsem to já, stále mám svou hodnotu.“ To je postoj dospělého člověka.

Čtyři nohy židle: Proč samotný úspěch nestačí

Proč se Martin cítí prázdný, i když má výsledky? Protože nás nikdo nenaučil rozumět vlastním potřebám komplexně.

Nora Vlášková ve své praxi vychází z rámce čtyř základních potřeb, na kterých stojí naše životní spokojenost. Představte si je jako čtyři nohy židle. Aby židle stála, musí být všechny čtyři nohy zhruba stejně dlouhé a pevné.

1. Být (Prožívání, tělesnost, klid)
   Umíte jen tak sedět na zahradě a nic nedělat? Umíte vnímat chuť jídla, aniž byste u toho četli zprávy? Je to schopnost „vypnout“ a jen existovat.

2. Mít (Zabezpečení, zdroje)
   Máte kde bydlet? Máte co jíst? Máte pocit bezpečí? Nejde o hromadění majetku, ale o zdravý základ, který nám dává svobodu.

3. Milovat (Vztahy, intimita)
   Máte blízké lidi, se kterými sdílíte život? Máte někoho, před kým můžete být slabí? Patří sem partnerství, rodina, ale i hluboká přátelství.

4. Znamenat (Smysl, přesah, výkon)
   Je má práce užitečná? Tvořím něco? Mám vliv?

Démon výkonu nás nutí nafouknout do extrému potřebu „Znamenat“ na úkor všeho ostatního. Budujeme si, jak Nora trefně říká, „jednu obrovskou svalnatou nohu“, zatímco zbytek těla atrofuje.

Martin z našeho úvodu má nohu „Znamenat“ vypracovanou na olympijskou úroveň. Ale v oblasti „Být“ (neumí odpočívat) a „Milovat“ (doma je duchem nepřítomný) kulhá.

A na jedné noze se životem kráčí velmi těžko. Zvláště když přijde krize – vyhazov z práce nebo nemoc. Pokud stojí vaše identita jen na výkonu, ztráta práce pro vás znamená konec života. Pokud stojí na čtyřech nohách, je to „jen“ nepříjemnost, kterou ustojíte, protože vás podrží rodina a vaše koníčky.

Důležité pravidlo zní: Neexistuje substituce. Nemůžete nahradit chybějící lásku větším výkonem v práci. Nemůžete nahradit vnitřní klid drahým autem. Každá potřeba musí být sycena zvlášť.

Když démon výkonu maká pro vás

Perfekcionismus sám o sobě není zlo. Bez lidí, kteří chtějí věci dělat pořádně, by nám padaly mosty a nefungovaly nemocnice. Problém nastává ve chvíli, kdy z výkonu uděláme měřítko vlastní hodnoty.

Zdravý výkon vypadá takto:

• dělám věci co nejlépe v rámci svých možností a situace,
• když udělám chybu, vezmu si z ní informaci, ne rozsudek,
• umím se zastavit, i když by šlo výsledek ještě „vymazlit“.

Nemocný démon výkonu vypadá takto:

• nikdy to není dost, vždycky jsem o krok pozadu za ideální laťkou,
• každá chyba = jsem neschopný člověk,
• neumím odpočívat, protože mám pocit, že „ještě není hotovo“.

Cílem není démona zabít, ale posadit ho na správné místo. Ať maká ve chvíli, kdy tvoříte něco důležitého, ale ať nerozhoduje o tom, jestli si zasloužíte lásku, respekt a odpočinek.

Od dítěte k dospělému: Cesta k autonomii

Jak se z toho vymanit? Souvisí to s tím, jak dospíváme v našem vědomí. Mnoho lidí, i vysoce postavených manažerů, zůstává zaseknutých v dětských fázích.

1. Stádium dítěte: „Chci to a chci to hned.“
Svět se točí kolem mě. Když něco chci, mám na to nárok. Pokud to nedostanu, vztekám se.

2. Stádium autoritářské: „Řekněte mi, co je správně.“
Tady žije většina lidí s démonem výkonu. Hledáme vnější autoritu (šéfa, rodiče, společenskou normu), která nám řekne, jestli jsme „dobří“.

• „Musím to udělat, protože se to má.“
• „Co by tomu řekli lidi?“
• „Šéf mě nepochválil, takže jsem selhal.“

V tomto stádiu nejsme svobodní. Naše hodnota visí na šňůrkách, které drží někdo jiný.

3. Stádium autonomní: „Já rozhoduji a nesu následky.“
To je cíl. Člověk, který si sám určuje své hodnoty.

• „Udělám to takhle, i když se to šéfovi možná nebude líbit, protože věřím, že je to správné.“
• „Dneska neuklidím, protože si potřebuji odpočinout, a jsem s tím v pohodě.“

Autonomní člověk se nebojí chyby, protože ví, že chyba je jeho. Není to rozsudek autority. Je to jeho zkušenost. Přechod do autonomie bolí, protože ztrácíme alibi („oni mi to řekli“), ale je to jediná cesta ke skutečnému sebevědomí.

Praktická část: 4 cvičení pro všední den

Teorie je k ničemu, pokud ji nezažijete. Zde jsou čtyři techniky, jak začít pracovat s démonem výkonu hned teď.

1. Audit 4 potřeb (Diagnostika)

• Čas: 10 minut (ideálně v neděli večer).
• Jak na to: Nakreslete si kruh rozdělený na 4 díly: Být, Mít, Milovat, Znamenat.
• Úkol: Upřímně vybarvěte, kolik procent své životní energie (nejen času, ale i myšlenek) dáváte do každé výseče.
• Výsledek: Martin si tento audit udělal. Zjistil, že 80 % energie dává do „Znamenat“ a přitom právě doma má pocit, že ho nikdo nechápe. Nebyl to problém manželky, ale jednostranné židle. Rozhodl se, že tento týden vědomě přidá 5 % do „Být“ – cestou z práce vypne podcast a bude jen koukat z okna.

2. Technika „Mentální expedice“ (Přeformátování hodnoty)

• Čas: 15 minut.
• Jak na to: Představte si, že sestavujete tým na nebezpečnou expedici do pralesa. Koho byste si vzali? Toho, kdo má perfektní CV, samé jedničky a nikdy neselhal? Nebo toho, kdo už párkrát spadl na dno, oklepal se a ví, co dělat v krizi?
• Úkol: Sepište si své „jizvy“, prohry a chyby. Zkuste se na ně podívat jako na aktiva pro tuto expedici. Zjistíte, že vaše nedokonalost a schopnost přežít chybu je vaší největší silou.

3. Vizualizace „Šatnář“ (Odbourání strachu z autority)

• Kdy použít: Před poradou s šéfem nebo setkáním s někým, z koho máte úzkost a kdo ve vás spouští pocit „malého dítěte“.
• Jak na to: Představte si dotyčného člověka v situaci, která ho zbavuje statusu, ale ponechává mu lidskost. Nora doporučuje představu šatnáře v divadle. Vydává kabáty, dělá to dobře, ale nemá nad vámi moc. Je to jen člověk, který dělá svou práci.
• Důležité upozornění: Pokud čelíte reálné šikaně, mobbingu nebo toxickému chování, vizualizace nestačí. V takovém případě je nutné řešit situaci systémově (HR, právník, odchod) a nastavit tvrdé hranice. Tato technika slouží pouze k práci s vaší vnitřní úzkostí, ne jako obrana proti agresorovi.

4. Vědomá chyba (Trénink odvahy)

• Čas: Průběžně.
• Jak na to: Vyberte si úkol s nízkým rizikem (interní email kolegovi, výběr restaurace, neuklizené tričko na židli).
• Úkol: Udělejte ho na 80 %. Záměrně nechte drobnou nedokonalost nebo ho odešlete dřív, než jste si 100% jistí. Martin třeba poslal interní email bez třetího kola korektur a v textu nechal jednoduchou větu bez „wow“ efektu.
• Co sledovat: Pozorujte svou paniku. A pak pozorujte realitu. Ve většině běžných situací se nestane vůbec nic. Svět se nezboří. Nikdo si toho možná ani nevšimne.
• Bezpečnostní ventil: Toto cvičení nepoužívejte v situacích ohrožujících zdraví, finance nebo bezpečnost (medicína, právo, řízení auta). Pokud vás i u malé chyby přepadne paralyzující panika, netlačte na sebe. Je to signál, že téma je hlubší a zaslouží si péči terapeuta.

Jak démon výkonu ničí vztahy

Hodně lidí má pocit, že „démon výkonu“ je pracovní téma. Jenže nejtvrdší dopad má často doma. Pokud nedokážu přijmout chybu u sebe, nedokážu ji přijmout ani u partnera nebo dětí. Pak se děje tohle:

• Domácnost jako audit. Všechno se hodnotí: jak je uklizeno, jak kdo vaří, jak kdo tráví čas. Místo domova máme provoz.
• Soutěž místo spolupráce. Kdo toho víc vydělá, kdo toho víc dělá pro rodinu, kdo to dělá „správněji“. Blízkost se ztratí v excelové tabulce zásluh.
• Strach být slabý. Když je chyba hřích, nedovolím si doma brečet, přiznat selhání, požádat o pomoc. Partner žije s někým, kdo je pořád „v brnění“.

Vztahy stojí hlavně na nohách Být a Milovat. Pokud všechno cpeme do „Znamenat“, partner i děti to velmi rychle začnou cítit jako: „Jsem důležitý/á jen tehdy, když podám výkon.“

Co si z toho odnést?

Nemusíte zítra dát výpověď ani přestat být ambiciózní. Jde o to, aby vaše hodnota nestála na jedné kartě. Aby vaše jedničky – v práci, ve vztazích, kdekoliv – nebyly prázdné, ale nesly i prožitek a blízkost.

Martin z našeho příběhu začal s malými kroky. Místo aby po příchodu domů řešil, co se v práci nepovedlo, zavedl pravidlo „15 minut v dekompresní zóně“ – chvíli, kdy v autě jen sedí a dýchá.

Když pak vejde do bytu, první, co udělá, je obejmutí manželky a krátký rozhovor s dcerou o tom, jaký měla den. Až potom otevře notebook. Démona nechal v garáži, aby doma nebyla malá firma, ale domov.

Pamatujte, že život není produkt k odevzdání. Nemusí být bezchybný. V procesu jsou chyby nejen povolené, ale nutné. Jsou to momenty, kdy se skutečně učíme.

Poznámka: Tento článek nabízí techniky seberozvoje. Pokud trpíte dlouhodobými úzkostmi, nespavostí nebo pocity bezvýchodnosti, vyhledejte prosím odbornou pomoc psychoterapeuta.

Chcete jít v tomhle tématu do hloubky?

Jakmile u sebe nesnesu chybu, začnu být tvrdý i na ty, které miluju. Tam, kde má být domov, pak vzniká malá korporace: cíle, výkony, hodnocení. Blízkost se ztratí.

Právě tohle – dekonstrukci ideální laťky, práci s chybou a budování zdravé sebehodnoty ve vztazích – rozebíráme do hloubky v online kurzu Psychologie vztahů s Norou Vláškovou. Je to prostor, kde se naučíte odložit brnění, rozumět svým potřebám a být ve vztazích sami sebou.

Pro čtenáře tohoto článku nabízíme slevu 500 Kč.

👉 Chci zkrotit démona výkonu a zlepšit své vztahy