Mnoho lidí vyhledává odbornou pomoc s přesvědčením, že mají slabou vůli. Často si nevědomky nalhávají, že jejich největším problémem je neochota pracovat. Skutečným problémem přitom bývá silný, ochromující strach z toho, že výsledek nebude naprosto dokonalý. Ten nepříjemný svíravý pocit v žaludku, se kterým se někdy probouzíte, není lenost. Je to obava.
Je to tichý, ale vytrvalý pocit, že si jednoduše nesmíte dovolit udělat chybu. Jako by každý váš krok sledoval neviditelný přísný soudce, který čeká na sebemenší zaváhání. Tento stav neustálého vnitřního napětí nás pak vyčerpává mnohem více než samotná práce.
V psychoterapii se často mluví o tlaku na neustálý výkon. Lidé se cítí uštvaní, točí se v kruhu přísných diet, přesčasů v práci a následných pocitů prázdnoty. Když se ale podíváme pod povrch, zjistíme, že samotná touha po výkonu je jen zástěrka.
Skutečným motorem tohoto chování jsou nezdravě vysoké nároky, strach z toho, že nedosáhneme na tu pomyslnou ideální laťku. Není to tedy strach z úkolu jako takového, ale obava ze selhání. Pramení z vnitřního přesvědčení, že pokud nebudeme bezchybní, ztratíme jako lidé svou hodnotu.
Tento článek není návodem na to, jak zrychlit a odvádět ještě více práce. Je to průvodce, který vám pomůže vnitřní napětí uvolnit a uvědomit si, že chyba neznamená konec světa. Naopak, je to přirozený způsob, jak se v životě posunout dál a získat vnitřní svobodu.
Jak vzniká naše fiktivní „dokonalé já“
Kde se bere ten silný pocit, že musíme být za všech okolností bezchybní? Často svalujeme vinu na školní systém, přísné známkování nebo červené propisky učitelů. Kořeny však obvykle sahají hlouběji, do rodinného prostředí a dětských let.
Rodiče nám totiž někdy nevědomky předávají své vlastní obavy a nerealistické nároky na sebe samé. Představme si například modelovou situaci, kdy matka říká své dceři: „Klidně se najez, holčičko, dej si, na co máš chuť.“ Sama se ale večer jídla ani nedotkne, protože má panickou hrůzu z přibírání.
Dítě vnímá spíše chování než slova. Přejímá tak nevyslovené vnitřní pravidlo (v psychologii označované jako imperativ), které zní: „Správné a bezpečné je nejíst a být štíhlá.“ Tímto způsobem si v hlavě postupně tvoří obraz jakéhosi ideálního já.
Toto vysněné „dokonalé já“ v našich představách mluví několika jazyky, má skvělou postavu, buduje úžasnou kariéru a nikdy neztrácí trpělivost. Rozumem sice víte, že takový ideál neexistuje, ale v rovině emocí se stále snažíte tomuto nastavení vyhovět.
Mezi vaším skutečným já (které má své dny, únavu i limity) a tímto dokonalým obrazem vzniká hluboká propast. Pomyslná laťka je tak vysoko, že jí nelze dosáhnout. Výsledkem je pak neustálý pocit, že nejste dost dobří.
Nekonečný kruh přísných nároků
Život pod diktátem nereálných cílů připomíná vyčerpávající kolotoč. Mozek neustále vyhodnocuje realitu, a protože nikdo z nás není dokonalý stroj, dříve či později v něčem chybujeme. Pro člověka s extrémními nároky na sebe sama však chyba nepředstavuje běžné poučení. Vnímá ji jako naprostou katastrofu.
Místo racionálního zhodnocení typu: „Tohle se nepovedlo, příště to zkusím jinak,“ se dostaví tvrdé sebeobvinění: „Jsem neschopný.“ Jeden neúspěch v tu chvíli dokáže v našich očích vymazat roky předchozích úspěchů a dobré práce.
Co udělá člověk chycený v této pasti, aby se z nepříjemného pocitu dostal? Paradoxně laťku posune ještě výš. Řekne si, že se příště musí snažit mnohem víc a vše udělat naprosto dokonale.
Příliš vysoké nároky však vedou k ještě větší křeči a k neschopnosti se rozhodnout. V takovém stavu pak často přichází prokrastinace, tedy chorobné odkládání úkolů. Nejde o touhu lenošit na pohovce. Je to ochranná brzda našeho organismu. Mozek vyhodnotil, že jde o úkol s obrovským rizikem selhání, a tak raději dočasně vypnul motory, aby vás před tímto selháním ochránil.
Chyba jako užitečná informace, ne rozsudek smrti
Cesta z tohoto bludného kruhu nevede přes ještě větší úsilí, ale přes zásadní změnu toho, jak vnímáme neúspěch. Potřebujeme si uvědomit, že chyba je pouze zpětná vazba a signál k úpravě směru, nikoliv důkaz naší osobní neschopnosti.
Zajímavý pohled nabízí například některé studie z japonského školního prostředí. Popisují situace, kdy žák u tabule řeší složitý příklad. Nedaří se mu to, potí se, zkouší to znovu, ale nevzdává se. Když se nakonec posadí, i když příklad třeba nedopočítal správně, celá třída mu zatleská.
Proč? Protože učitelé i spolužáci oceňují samotný proces učení, odvahu nevzdat se při obtížích a snahu hledat řešení.
V naší kultuře se bohužel často oslavuje pouze bezchybný a okamžitý výsledek. Zkušenosti a skutečné dovednosti však nezískáváme díky hladkým úspěchům, které mohou být někdy jen dílem náhody. Nejcennější lekce nám dávají právě situace, kdy musíme překonávat překážky.
Pěkným příkladem z historie je vystoupení gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách. Když udělala chybu a spadla z bradel, závod nevzdala. Sestavu dokončila s obrovskou grácií a elegancí, přestože věděla, že zlatá medaile je ztracená. To je projev skutečné vnitřní síly a sebeúcty.
Vaše hodnota nespočívá v tom, že nikdy neklopýtnete. Spočívá v tom, že dokážete znovu vstát, podívat se na chybu bez zbytečných emocí a říct si: „Tudy cesta nevede, zkusím to jinak.“
Mýtus o neomylnosti lídrů a manažerů
Mnoho vedoucích pracovníků žije v domnění, že pokud přiznají chybu, ztratí u svých podřízených respekt. Bojí se ukázat sebemenší slabost. John Mattone, uznávaný kouč, který spolupracoval například se Stevem Jobsem, však poukazuje na přesný opak.
Schopnost ukázat lidskou stránku a zdravou zranitelnost je jednou z nejdůležitějších vlastností úspěšných lídrů (vedoucích osobností). Lidé v rozhodujících funkcích mají často pocit, že musí mít okamžitou odpověď na každou otázku.
Koho si ale v práci vážíte více? Kolegy, který své pochybení maskuje, mlží a svádí vinu na okolnosti, nebo toho, který přijde a na rovinu řekne: „Tohle rozhodnutí jsem neodhadl správně, udělal jsem chybu.“?
Skutečná autorita neroste z dokonalosti, ale z vnitřní poctivosti a souladu mezi našimi slovy a činy (z integrity). Přiznání chyby je ve skutečnosti projevem vysoké sebedůvěry. Pouze vnitřně silný člověk si totiž může dovolit přiznat, že neví všechno.
V pracovním prostředí samozřejmě nestačí jen litovat chyb. Profesionální přístup spočívá v tom, že navrhnete, jak situaci napravit, a víte, co udělat pro to, aby se to příště neopakovalo. Tím dáváte najevo, že máte věci pod kontrolou i v momentě, kdy se něco nepovede.
Tři fáze přístupu k odpovědnosti
To, jak reagujeme na chyby a jak se stavíme k autoritám, ukazuje úroveň naší mentální zralosti. Tyto fáze nesouvisí s naším věkem, ale s tím, jak dospělý je náš přístup k životu.
- Dětská fáze („chci to hned“): Dítě touží po okamžitém uspokojení svých potřeb. Pokud hračku nedostane, přichází vztek. Někteří lidé v tomto nastavení zůstávají i v dospělosti. Vyžadují výhody, ale odmítají za ně nést jakoukoliv odpovědnost.
- Fáze vnější autority („čekám na schválení“): V této fázi hledáme někoho zvenčí (šéfa, partnera, pravidla či zákony), kdo nám určí, co je správné a co špatné. Člověk se cítí bezpečně, když pouze plní úkoly. Chyba je zde vnímána jako prohřešek, za který musí přijít trest. Typickým alibi (výmluvou) této fáze bývá věta: „Já za to nemůžu, jen jsem plnil zadání.“ Je to sice pohodlné, ale přicházíte tím o vlastní svobodu.
- Autonomní (samostatná) fáze („volím vědomě“): Toto je fáze skutečné dospělosti. Člověk si uvědomuje, že svět není černobílý a že někdy musí volit mezi dvěma nepříznivými variantami. Představme si biblický příběh o Juditě, která se rozhodla svést a usmrtit vojevůdce Holoferna, aby zachránila své rodné město před vyhlazením. Stála před těžkou morální volbou – oba scénáře znamenaly neštěstí, přesto se rozhodla pro to, co vnímala jako menší zlo, a nesla za svůj čin plnou odpovědnost.
Samostatně uvažující člověk nepotřebuje slepě čekat na svolení druhých. Dokáže zhodnotit rizika a rozhodnout se sám za sebe. Pokud se jeho volba ukáže jako chybná, nehledá výmluvy, ale přijme důsledky.
Přechod k této samostatnosti může být zpočátku děsivý, ale přináší obrovskou úlevu. Znamená to totiž, že už nemusíte čekat, až vám někdo schválí váš vlastní život.
Past přílišného zaměření na cíle
S nezdravě vysokými nároky úzce souvisí naše upnutí se na konkrétní budoucí milníky. Často si říkáme: „Až dokončím tenhle projekt...“, „Až dosáhnu určité pozice...“ nebo „Až budu mít na účtu konkrétní částku, konečně budu spokojený.“
Život je však neustálý proces, nikoliv jednorázový projekt. Pokud veškeré své štěstí odložíte na moment dosažení cíle, po jeho splnění se často dostaví jen krátká radost a následný pocit prázdnoty. Co pak? Vymyslíte si další, ještě těžší cíl? To je cesta k vyhoření.
Spokojený život potřebuje rovnováhu. Představme si ho jako stabilní židli, která stojí na čtyřech nohách:
- Prožívání (být): Schopnost zastavit se, vnímat přítomný okamžik a mít radost z běžných věcí.
- Zabezpečení (mít): Dostatek zdrojů a zázemí, které nám dávají svobodu rozhodování.
- Vztahy (milovat): Možnost sdílet život s lidmi, na kterých nám záleží, a cítit jejich podporu.
- Smysl (znamenat): Vědomí, že naše činnost má hlubší význam a někomu pomáhá.
Pokud věnujete veškerou energii pouze budování kariéry a výkonu, ale budete zanedbávat vztahy nebo odpočinek, židle se dříve či později převrátí. Skutečná spokojenost se obvykle dostaví jako přirozený vedlejší produkt toho, že děláte smysluplné věci s lidmi, které máte rádi.
Praktická cvičení: Jak uvolnit vnitřní napětí a obavy
Jak konkrétně snížit laťku přehnaných nároků a zbavit se ochromujícího strachu? Vyzkoušejte dvě osvědčené techniky z terapeutické praxe.
1. Představa lidské rovnosti
Pokud máte velký respekt z nadřízených či jiných autorit, váš strach často nepramení z nich jako z osobností, ale z jejich pozice či funkce. Zkuste si v duchu představit tohoto člověka v úplně obyčejné, každodenní roli. Představte si ho například jako brigádníka v šatně divadla, který lidem podává kabáty.
Je to stále tatáž osoba, má své slabé stránky, dny, kdy se necítí dobře, a běžné lidské starosti. Jakmile si v mysli oddělíte člověka od jeho formální funkce, zjistíte, že strach ztrácí na své síle.
2. Cílené vystoupení z dokonalosti
Pokud vás perfekcionismus paralyzuje, vyzkoušejte malý experiment. Udělejte drobnou chybu zcela záměrně. Pošlete e-mail s jedním drobným překlepem. Přijďte na neformální schůzku o minutu později. Nechte ve dřezu jeden neumytý hrnek.
Váš mozek potřebuje získat novou praktickou zkušenost. Potřebuje na vlastní oči vidět, že se po takové drobnosti svět nezhroutí. Nikdo se na vás nebude hněvat a vaše hodnota v očích ostatních neklesne. Tímto tréninkem postupně otupíte hrot své vnitřní úzkosti.
Udělejte první krok k vnitřní svobodě
Chcete se naučit, jak si klást zdravé cíle, ulevit si od neustálého tlaku na výkon a ušetřit energii, kterou vám dnes bere strach z chyb?
Zveme vás na praktický seminář Vztahy – a co s nimi s psychoterapeutkou Norou Vláškovou, kde tato témata proberete dopodrobna. Zjistíte, jak zkrotit vnitřního kritika, získat zdravý odstup od hodnocení druhých a začít jednat s větší lehkostí a jistotou.
- Běžná cena semináře: 5 900 Kč
- Akční cena pro čtenáře blogu: 5 400 Kč (sleva 500 Kč se vám automaticky započítá po kliknutí na odkaz níže)
👉 Chci získat seminář se slevou a osvobodit se od strachu ze selhání