Představte si Honzu. Je mu 35 let, má dobrou práci a na sociálních sítích ho sleduje přes 5 000 lidí. Je pátek večer a Honza sedí sám ve svém moderně zařízeném bytě, zatímco mu modré světlo displeje ozařuje tvář. Bezmyšlenkovitě scrolluje. Prohlíží si fotky z večírků svých kamarádů, rodinných večeří spoužáků, a pročítá vášnivé debaty naprostých cizinců.

Je neustále propojený s celým světem. Přesto cítí v hrudníku fyzickou tíhu, jakousi svíravou prázdnotu, kterou zkrátka nejde „vypnout“ křížkem v rohu okna.

Honzův příběh dnes vůbec není ojedinělý. Čím dál častěji se setkáváme s lidmi, kteří i přes neustálé digitální spojovací kanály popisují hluboký pocit osobní izolace. Něco zásadního nám totiž v té záplavě jedniček a nul uniká. Profesorka Anna Hogenová nabízí filozofický vhled pod povrch tohoto moderního paradoxu. Samota v digitální éře totiž není o tom, že kolem nás na sítích nejsou lidé. Je to zneklidňující stav, kdy v tom neustálém vnějším hluku už neslyšíme sami sebe.

Duše, která se nevejde do tabulky

Abychom pochopili, proč nám digitální komunikace k pocitu štěstí často nestačí, musíme se vrátit k tomu, kým vlastně v jádru jsme. Dnešní doba nás učí vnímat sami sebe jako takové biologické stroje. Tělo je mechanismus, mozek je počítač a emoce jsou rázem jen proměnlivá chemie. Vše se přece dá změřit, zvážit a spočítat.

Anna Hogenová ale často v návaznosti na Platóna a Patočku připomíná, že lidská duše není uzavřená do pevných hranic.

Duše není orgán schovaný někde pod žebry. Je to jakýsi vnitřní pohyb, který vychází z našeho nitra. Protože nemá hranice, vejde se do ní celý svět. Když myslíte na jasné hvězdy, ty hvězdy jsou reálně ve vás. Když milujete někoho na druhém konci světa, je ten člověk ve vás. Duše je zkrátka schopna obsáhnout nekonečno a to je zázrak, který se vymyká jakékoliv statistice.

A právě tady narážíme na obrovský problém. Pokud jsme bytosti s nekonečným vnitřním prostorem, jak se můžeme cítit naplnění v digitálním prostředí, které je ze své podstaty ostře ohraničené a omezené? Technologie jsou světem měřitelných hranic, pixelů a algoritmů. Zkrátka přesně vymezené místo. Naše duše ale přirozeně touží po nekonečném prostoru, který dává místo všemu, aniž by to svazoval.

Když se pak snažíme svou nekonečnou lidskou potřebu blízkosti nacpat do malého svítícího obdélníku v kapse, logicky přichází frustrace. Je to úplně stejné, jako bychom se snažili nalít oceán do hrníčku na kávu.

Když se slovo stane jen prázdnou značkou

Tento hluboký střet mezi nekonečnou hloubkou lidské duše a plochostí nových technologií je nejlépe vidět na způsobu, jakým dnes vzájemně komunikujeme. Zamyslete se na chvíli nad tím, co se děje, když někomu píšete rukou opravdový dopis. Je to vědomý a pomalý proces.

Vaše ruka se dotýká papíru. Každé slovo prochází vaší tělesností a vy cítíte jeho váhu. Když rukou napíšete osobní vyznání nebo omluvu, rezonuje u toho i vaše tělo. V takovém slově je silný otisk vaší samotné existence. Slovo v tomto pojetí není jen rychlá informace. Je to živý, nesený projev, který vytváří pevný most ke druhému člověku.

A teď to srovnejte se zprávou na telefonu. Ťuk, ťuk. Mezi vámi a textem rázem stojí technologická bariéra. Slovo ztrácí svou dřívější hloubku a stává se jen pouhou digitální značkou. Z upřímného sdělení se stávají chladná data, která můžete zkopírovat, smazat nebo tisíckrát namnožit. Je to extrémně efektivní, rychlé... ale také naprosto odcizené. Aniž bychom si to uvědomovali, stáváme se jen malými loutkami, které mechanicky reagují na pípnutí notifikace.

Vroucnost narazila do zdi chladného odstupu

Pokud bychom měli vybrat jediné slovo, které se z našich dnešních vztahů velmi bolavě vytrácí, byla by to vroucnost.

Nejde tu o žádné sentimentální dojetí, jaké zažíváte u romantických filmů. Vroucnost je stav absolutní plné přítomnosti vůči druhému. Je to chvíle, kdy se díváte na druhého člověka a nevidíte ho jako pouhý prostředek na zažehnání vlastní nudy, ale vnímáte ho jako zázrak existence.

Moderní společnost a sítě nás však trénují k pravému opaku. Nutí nás budovat si image „chladného odstupu“ (chceme, abychom působili, že jsme věčně nad věcí). Začali jsme se na svět kolem nás dívat přes prsty jako na jednu velkou samoobsluhu. Příroda je pro nás jen zdroj dřeva, čas využíváme na vydělávání peněz. A druzí lidé? Z těch se také často stávají jen zdroje okamžité zábavy, zvedání vlastního ega prostřednictvím „lajků“ nebo emocionální houby pro zahnání našeho stresu.

Ve chvíli, kdy tento úzce utilitární mód přeneseme do osobních vztahů, stávají se z lidí kolem nás jen vyměnitelné kulisy. Nejsme s nimi z hloubky a opravdovosti. A skutečná vztahová vroucnost v umělém davu nikdy nevznikne. Rodí se v tichu a setkání tváří v tvář.

Vztah jako riziko: Zahoďte touhu kontrolovat

Proč raději napíšeme smajlíka, než abychom se podívali reálnému člověku do očí? Odpověď je děsivě prostá: protože opravdový vztah znamená obrovské riziko.

Aplikace a telefony nám slibují dokonalou kontrolu. Můžeme vyretušovat fotky k nepoznání, můžeme kdykoli nemilosrdně smazat odeslanou zprávu, nepohodlné lidi zablokujeme jedním kliknutím. Máme falešný pocit naprostého bezpečí. Jenže skutečný, pulzující život, který vyvěrá z vlastních kořenů, je vždycky nebezpečný. Nedá vám žádnou záruku na úspěch.

Vstoupit plně do vztahu znamená vykročit z komfortu do neznáma. Znamená to riskovat nedorozumění, zranění a bolestnou ztrátu. Mnoho z nás dnes žije ve svíravé úzkosti přesně proto, že se tomuto přirozenému riziku snažíme vyhnout. Jako bychom si chtěli vztah pojistit proti bolesti a zklamání. Vyžadujeme po svém okolí, aby fungovalo přesně podle našich manuálů: „Takhle se ke mně musíš chovat a tohle dělat nesmíš“). Jenže právě tím drcením druhých pod tlakem svých kontrolních mechanismů vztahy udusíme.

Láska podle Anny Hogenové totiž znamená schopnost plně respektovat jinakost druhého člověka. Je to moment, kdy mu dovolíme být tím, čím bytostně je, a přestaneme ho neustále formovat k obrazu svému. Teprve když polevíte v oné snaze mít vztah pod kontrolou, rozevře se mezi vámi prostor k opravdové důvěře.

Cvičení: 4 kroky k obnovení kontaktu se sebou samým

Cítíte se dlouhodobě odpojení, i když vám telefon neustále pípá? Zkuste do svého života zařadit tuto malou praxi. Nejde o to zahodit telefon a jít bydlet někam na poušť. Jde o schopnost vědomě přepínat mezi rychlým „fungováním“ a tichým, hlubokým „bytím“.

Bezpečnostní poznámka: Pokud prožíváte těžkou úzkost nebo čerstvé trauma, netlačte na sebe a do žádného ticha se nenuťte, pokud by vám to spíše ubližovalo.

1. Vypněte vnější šum: Odložte telefon do úplně jiné místnosti (nestačí ho jen otočit displejem dolů, váš mozek o něm pořád ví). Sedněte si a zavřete oči. Všimněte si, jak vaše mysl běží jako na běžícím pásu, plánuje a hodnotí. Nesnažte se s tím bojovat. Jen to pozorujte z dálky jako vlak, který projíždí kolem. Vydržte to alespoň 15 minut.
2. Udělejte prostor svému vědomí: Se zavřenýma očima si uvědomujte své vlastní tělo a svůj dech. Neposuzujte je. Úplně stačí rezonovat s tím, že bezpečně sedíte zde a ukotvujete se v přítomnosti – pomalu v sobě vytváříte onu přijímající náruč pro svět.
3. Pozvěte k sobě blízkost (zpřítomnění): Vybavte si někoho velmi blízkého (partnera, dítě, skvělého přítele). Místo abyste mu hned impulsivně vyťukali zprávu na messengeru, zkuste se na chvíli v tichu naladit na jeho blízkost. Nic po něm nechtějte, nevyčítejte a neplánujte společný nákup. Jen poděkujte, že jednoduše existuje.
4. Zhmotněte to do reality: Vezměte obyčejný papír a propisku nebo pero a napište mu jednu větu, třeba „Jsem rád/a, že tu jsi.“ Sledujte, jak se ruka při psaní hýbe a jak se inkoust vpíjí do papíru. Tento lístek můžete při nejbližší příležitosti danému člověku dát, nebo si ho schovat pro sebe. Samotný akt vás ale spolehlivě propojí opět se zemskou realitou.

Závěrem: Od automatu k člověku

Nikdo tu není od toho, aby byl pouhou zábavnou náplastí pro zalepení naší osobní samoty. Teprve když si dovolíme chvíli sedět o samotě pouze a jen sami se sebou a nezačneme z toho panikařit, jsme připraveni na setkání s kýmkoliv dalším.

Moderní doba nás bude dál tlačit k obrovské rychlosti a neustálé efektivitě. Technologie nám neskutečně slouží, ale jako nepřiznaní vládci našich životů jsou naprosto bezohledné. Vždy ale máme v rukou vlastní volbu budoucí akce. V každém okamžiku dneška se můžeme svobodně rozhodnout, zda znovu zareagujeme jen podle naučeného reflexu jako automat, nebo konečně jako živý člověk s vlastní duší.

Zkuste dnes odeslat o jednu hluchou zprávu méně a naopak věnovat někomu ve svém okolí o jeden hluboký, nepopsatelný a nerušený pohled víc. Určitě v něm brzy objevíte nepoměrně více pulzujícího života, než v celém internetovém prostoru.

Hledáte pevný bod a úlevu v rozbouřeném světě?

Skutečná filozofie není jen složitá knižní teorie. Je to ta největší praktická péče o odřenou a unavenou lidskou duši. Pokud cítíte, že vám už nestačí jen povrchní rady a toužíte najít stabilitu nezávislou na vnějším světě, jste tu správně.

V online semináři Filozofie praktického života vás profesorka Anna Hogenová s obrovskou dávkou moudrosti bezpečně provede cestou objevování vlastního vnitřního pramene zklidnění, kterého se vám dnes nedostává.

🎁 Bonus pro čtenáře tohoto blogu:
Běžná prodejní cena semináře Anny Hogenové činí 5 900 Kč. Jako naši čtenáři však dnes máte exkluzivní slevu 500 Kč. Vaše finální cena je tedy pouze 5 400 Kč. Pro využití slevy stačí kliknout na níže uvedený odkaz.

👉 Prohlédnout si seminář a uplatnit slevu 500 Kč pro čtenáře blogu