Je pondělí ráno. Tomášovi je dvaačtyřicet, má dvě děti, hypotéku a neodbytný pocit, že se topí. Sedí u počítače a tupě zírá na blikající kurzor v políčku „Zapomenuté heslo“.
Chtěl jen zaplatit dceři obědy. Jenže než se k tomu vůbec dostal, systém po něm chtěl dvoufázové ověření, banka vyžadovala odsouhlasení nových podmínek, které beztak nikdo nečte, a v telefonu mu vibroval pátý e-mail s červeným praporkem, ve kterém se urgentně řešila barva firemních triček na blížící se teambuilding.
V tu chvíli se to v něm zlomí. Místo aby začal zběsile klikat a dál situaci „řešit“, opře se do židle a zavře oči. Cítí zvláštní směs vzteku a absolutní rezignace.
Tomáš není neschopný. Je to chytrý a pracovitý chlap. Je jen lapený v neviditelné pasti, kterou nazýváme pokrokem, ale přitom se podobá spíše luxusnímu vězení.
Znáte to? Ten pocit, že se váš život proměnil v jeden obří projekt, který už ani nejde uřídit? Že i ta nejbanálnější věc, jako je koupě jízdenky na vlak nebo objednání k lékaři, najednou vyžaduje desítky mikrokroků, hesel a potvrzení?
Není to vaše chyba a není to ani náhoda. Žijeme v době, která zaměnila složitost za kvalitu a úmorné „obstarávání“ za žití. Profesorka Anna Hogenová upozorňuje, že lidstvo dnes naráží na nepochopitelnou prázdnotu a neví si rady s vlastním časem. Pro pochopení toho, co se s námi děje, se můžeme opřít o staré řecké pojmy. Pojďme si společně vytvořit malý slovníček pro přežití v moderním chaosu.
Sukcesivita: Když se čas rozpadne na prach
Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste kdysi chtěli poslat dopis? Došli jste na poštu, vystáli si frontu, koupili známku, nalepili ji a měli jste hotovo. Byl to jeden ucelený akt s jasným začátkem a koncem.
Dnes máme na všechno aplikace, systémy a procesy. Profesorka Hogenová tento fenomén nazývá sukcesivitou.
Sukcesivita znamená následnost, neustálé řetězení kroků. V moderním pojetí se ale tato smysluplná následnost zvrhla v nekonečné drobení reality. Místo jednoho kroku jich musíte udělat hned deset. Přihlásit se, potvrdit cookie lištu, zadat kód z SMS, odkliknout souhlas s GDPR a nakonec ještě ohodnotit aplikaci třemi hvězdičkami.
Náš čas se drolí na tisíce malých, bezvýznamných střípků. Jsme tak posedlí tím, co bude „potom“ (až to odešlu, až to vyřídím), že nám zcela uniká to, co je teď. Veškerou svou mentální kapacitu pálíme na provozní údržbu vlastní existence. Večer pak padneme do postele s pocitem, že jsme celý den běželi maraton, ale nezůstal za námi žádný skutečný výsledek.
Sofistikovanost jako nejchytřejší lež dneška
Slovo „sofistikovaný“ dnes vnímáme jako pochvalu. Znamená to něco promyšleného a složitého. Pojďme se ale podívat k jeho kořenům.
Ve starém Řecku byli sofisté učitelé moudrosti, ze kterých se ale postupem času stali spíše mistři rétoriky. Šlo jim víc o efekt a vlastní zisk než o pravdu. Byli schopni obhájit naprosto cokoliv a lež dovedli učinit k nerozeznání od pravdy. Anna Hogenová je trefně nazývá „prodavači potravin pro duši“.
Dnešní byrokracie a svět velkého marketingu jsou přesně v tomto smyslu dokonale „sofistikované“. Nejsou tu proto, aby nám pomohly najít klid. Jsou tu proto, aby nás udržely v procesu. Moderní sofistikovanost funguje jako mlha – věci účelově zesložiťuje, abychom ztratili odvahu ptát se na jejich podstatu.
Odevzdáváme pak rozhodování o vlastním životě algoritmům a institucím, kterým nerozumíme, jen proto, že vypadají odborně.
Privace a strach z ticha
Proč se ale raději dál bezmyšlenkovitě noříme do hlubin sociálních sítí, než abychom chvíli jen tak seděli v tichu? Protože se instinktivně děsíme prázdnoty.
Filozofie pro tento stav používá pojem privace. Privace není jen obyčejné „nic“. Je to bytostně pociťovaný nedostatek. Ten tichý, vtíravý pocit, že nám něco podstatného chybí, i když máme plnou lednici, nové auto a profil plný usměvavých fotek. Je to absence smyslu, a ta nepřijemně zebe.
Abychom tu zimu zahnali, začneme díru v sobě okamžitě něčím ucpávat:
- nakupujeme věci, které nepotřebujeme,
- sjíždíme jeden seriál za druhým,
- dáváme si večer pravidelně skleničku,
- nebo se vrhneme do bezbřehého workoholismu.
Digitální doba a neustálé notifikace nás odvádí od nás samotných; je stále těžší jít do rizika opravdového vztahu k sobě a přijmout vlastní nedokonalost. Profesorka Hogenová ale varuje, že :privace je ve skutečnosti nesmírně užitečná. Je totiž počátkem každého opravdového hledání. Pokud necítíte, že vám něco chybí, nikdy si nezačnete pokládat ty důležité otázky.
Horolezec a polárník: Dva přístupy k bytí
Krásný příměr pro tento stav nabízí polárník a dokumentarista Petr Horký, který s profesorkou Hogenovou spolupracoval. Život můžeme vnímat dvěma způsoby: jako horolezecký výstup, nebo jako polární expedici.
Moderní „horolezec“ má jasný cíl – dobytí vrcholu. Jeho cesta je pragmatická, musí být efektivní a hlavně rychlejší než u ostatních. Hrozí u něj ale, že pro samé hledání dalšího chytu úplně zapomene vnímat horu samotnou a život se smrskne jen na pouhé odškrtávání úspěchů.
Polárník to má jinak. Jde bílou plání, kde není nic. Žádné rozptylovače, žádné záchytné body. Nemá kam utéct před sebou samým. V této obrovské až děsivé prázdnotě postupně dochází k něčemu, co staří Řekové nazývali chórismos – oddělení se od věcí. Člověk najednou zjistí, že jeho hodnota neleží v tom, jakou má funkci, kolik má peněz nebo jak úspěšně se jeví svému okolí. V tomto prázdnu se rodí skutečná svoboda.
Náš dnešní svět je plný upocených horolezců, kteří se v křeči drží stěny a bojí se podívat dolů. Zoufale v sobě potřebujeme probudit kousek toho polárníka. Naučit se jít a nekontrolovat každých pět minut, jestli už jsme v cíli.
Spravedlnost znamená najít své místo
S tím úzce souvisí pojem spravedlnosti (dikaiosyné). Nejde tu o soudy a paragrafy. Jde o řád a rovnováhu uvnitř nás samých – o nalezení našeho pravého místa (topos) na světě.
Když vás rodiče dotlačí na práva, „protože to je přece jistota“, ale vy jste se narodili pro práci se dřevem, je to vůči vám nespravedlivé. Ale děláme to sami sobě i dobrovolně. Dřeme, máme nějaký společenský status, ale uvnitř cítíme neustálou tíhu a vyčerpání. Nežijeme totiž svůj vlastní osud, ale cizí představy.
Spravedlnost k sobě samému znamená najít odvahu říct: „Tohle nejsem já.“ Jakmile své skutečné místo najdete, dostaví se to, čemu profesorka Hogenová říká tišina duše. Věci do sebe zapadnou a přestanete plavat proti proudu.
Cvičení – krátké zastavení a usebrání
Jak ale tuhle vznešenou filozofii dostat do zběsilého pracovního týdne? Zkuste toto drobné cvičení.
- Zastavte se. Zavřete notebook. Položte telefon displejem dolů. Pět minut nedělejte naprosto nic. Myšlenky nechte bzučet jako mouchy, jen je nechytejte.
- Identifikujte to, co vás tíží. Vybavte si věc, pro kterou se právě teď stresujete („Musím okamžitě odpovědět na ten mail, jinak si budou myslet, že nepracuju.“).
- Položte si otázku ohledně reálného dopadu. Co se skutečně stane, když to neuděláte hned? Zboří se svět? Pravděpodobně ne.
- Převezměte kontrolu. Řekněte si naplno: „Rozhodl(a) jsem se ten úkol odložit na ráno, protože potřebuju klidný večer. Přijímám to riziko.“
Tím, že z role oběti („já musím“) přejdete do role tvůrce („já volím“), si vracíte zodpovědnost a zároveň svobodu.
Získejte zpět svůj klid a čas
Naučte se aplikovat tyto myšlenky v každodenním životě díky online semináři Filozofie praktického života s profesorkou Annou Hogenovou.
🎁 Bonus pro čtenáře blogu:
Seminář nyní můžete pořídit za zvýhodněnou cenu 5 400 Kč (běžně 5 900 Kč). Slevový kód na 500 Kč je pro vás automaticky předvyplněn na odkazu níže.