Žijeme v době, která tak trochu připomíná dravou řeku. Mění se technologie, trhy i společenské normy. To, co platilo včera, dnes už dávno neplatí. Pokud svou životní stabilitu stavíme jen na vnějších věcech, například na budování kariéry, na stavu bankovního konta, na obdivu ve virtuálním světě nebo na tom, co si o nás myslí druzí lidé, jsme jako dům postavený na písku. Stačí jedna velká vlna, jedna hlasitá kritika nebo jeden neúspěch a naše základy se nevyhnutelně pohnou.

Mnoho lidí dnes pociťuje nevysvětlitelnou úzkost. Mají všechno: domy, auta, zdravé rodiny, a přesto uvnitř cítí drtivou prázdnotu. Možná to znáte také. Hrajete před lidmi roli, kterou od vás vyžaduje vaše okolí, potlačujete své vlastní pocity a uvnitř vás pomalu klíčí nevyslovená zášť vůči světu.

Následující řádky vycházejí z myšlenek české filozofky Anny Hogenové a nabízejí pohled hluboko pod povrch tohoto zneklidňujícího jevu. Společně se podíváme na to, jak poznat, kdy úzkost patří spíše do rukou lékaře a kdy jde naopak o důležitý signál naší duše, na který existují obyčejná filozofická řešení. Představíme si, v čem spočívá odvaha žít v pravdě, a ukážeme si praktický sedmidenní program pro návrat k našemu vnitřnímu středu. Nejde o žádnou zázračnou radu na počkání, jak být neustále v dobré náladě. Jde o zamyšlení, jak k sobě být konečně pravdivý.

Scéna ze života aneb Jak vysoká je cena za „klid“

Tomáš (42 let) sedí na pondělní poradě. Projekt, který vedení firmy právě prezentuje, je naprosto nereálný. Tomáš to ví. Jeho kolegové to vědí také. V místnosti je cítit obrovské napětí, vzduch by se dal krájet. Ředitel se ptá: „Má k tomu někdo nějaké připomínky?“

Tomášovi se žaludek sevře do malé kuličky. Chce říct: „Tohle nestihneme, pokud nepřijmeme další lidi. Řítíme se do obrovského průšvihu.“ Ale v hlavě mu okamžitě naskočí splátka hypotéky, blížící se dovolená v Itálii a ochromující strach z konfliktu. Co když ho vedení označí za potížistu? Co když letos přijde o prémie?

Polkne. Nasadí neutrální, profesionální výraz a raději mlčí. Stejně jako všichni ostatní. Někdo dokonce souhlasně pokýve hlavou, jen aby měl pro dnešek pokoj.

Večer se Tomáš vrátí domů naprosto vyčerpaný, ačkoliv fyzicky nedělal vůbec nic. Když se ho žena zeptá, jak bylo v práci, jen suše odsekne: „Ale jo, dobrý.“ V noci se převaluje, nemůže usnout a bezcílně pročítá zprávy na telefonu, jen aby přehlušil ten dotěrný pocit, že se zachoval jako zbabělec. Hledá vnější rozptýlení, aby nemusel poslouchat svůj vlastní vnitřní hlas.

Tomáš není psychicky nemocný. Tomáš jen hraje v divadelní hře, ke které nikdy nečetl scénář, a k smrti se bojí z této role vystoupit. Jeho sebevědomí je poskládané pouze z vnějších nálepek. Z toho, že je „úspěšný manažer“ a „bezproblémový zaměstnanec“. Ale uvnitř? Uvnitř se rozblikal červený varovný signál.

Kdy je to práce pro terapeuta a kdy pro filozofii?

Než budeme pokračovat, je velmi důležité nastavit si jasnou hranici.

• Vyhledejte psychologa či psychiatra, pokud trpíte silnými záchvaty paniky, nedokážete ráno vstát z postele, máte myšlenky na sebepoškozování nebo vám úzkost zcela znemožňuje běžně fungovat.
• Čtěte dál, pokud zvládáte fungovat, chodíte do práce, staráte se o rodinu, ale uvnitř vás sžírá nevysvětlitelná prázdnota, nespokojenost nebo pocit, že „tohle přece nemůže být všechno“.

Hluboká vnitřní nouze: Když máte všechno, a přesto nic

Filozofie pro tento Tomášův stav používá odborný pojem vycházející z řeckého slova označujícího naše samotné bytí. Nejde tu totiž o nouzi o kus chleba, teplo nebo o peníze. Je to hluboká nouze o samotný smysl naší existence.

Vzniká přesně v ten moment, kdy zradíme sami sebe jen kvůli vnějšímu efektu. Kdy vyměníme svou vlastní vnitřní pravdu za potlesk, chvilkový klid nebo finanční prémie. Dnešní člověk bohužel velmi často čerpá svou lidskou hodnotu od takzvaných „tleskačů“ – zoufale potřebuje publikum, které mu neustále potvrzuje: „Jsi dobrý, pořídil sis správné auto, zastáváš ty správné názory.“

Anna Hogenová upozorňuje na jeden zcela zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Pes žije stoprocentně v přítomnosti, řídí se svými pudy a je to tak naprosto v pořádku. Nemá v sobě tu hranici, za kterou by už cítil spletitost světa. Člověk ale tuto hranici jasně vnímá a ze své podstaty se zkrátka bytostně potřebuje ptát po svém smyslu.

Pokud se snažíme žít jen pro povrchní příjemnosti, rozkoš a životní pohodlí, a zarputile se vyhýbáme jakékoliv bolesti a hlubším otázkám, dříve nebo později se začneme strašlivě nudit nebo propadneme zoufalství. Naše duše totiž moc dobře ví, že je krmena jen prázdnými náhražkami. Dnešní doba nám nabízí nekonečné množství lákavých rozptýlení, a my se tak stáváme jen jakýmsi strojem, který sice perfektně funguje, ale už doopravdy nežije.

„My se dnes tolik bojíme smrti, že se kvůli tomu bojíme i naplno žít. Zbaběle utíkáme do neustálé činnosti a práce, jen abychom se nedej bože nemuseli potkat sami se sebou.“

Proč se navzájem nenávidíme: Anatomie skryté zášti

Když člověk po dlouhou dobu potlačuje sám sebe, jen aby vyhověl svému okolí, začne v něm klíčit zapouzdřená hořkost a pocit obrovské křivdy.

Představte si ženu, která celý svůj dosavadní život jen tiše mlčela a poslouchala svého panovačného manžela. Byla za všech okolností „ta hodná“, nechtěla vyvolávat konflikty. Ale uvnitř ní se celá ta léta hromadila nevyslovená bolest. Po dvaceti letech, když její manžel těžce onemocněl a zůstal zcela bezmocný, se tato nastřádaná křivda projevila naprosto nečekanou a zdánlivě drobnou krutostí. Žena zničehonic tajně poškrábala svému muži – vášnivému čtenáři – skla u brýlí. „Já vůbec nevím, kdo ti to udělal, já to určitě nebyla,“ řekla mu pak zcela nevinně do očí. Přesně to je ona zpožděná, nenápadná a zvrácená pomsta za dlouhá léta osobní nesvobody.

Tento ničivý jev ale nevidíme jen za zavřenými dveřmi rodin, je jím prostoupená celá naše společnost. Proč nás dokážou tolik rozzuřit lidé, kteří mají prostě jen jiný názor? Proč se na internetu tvoří tábory lidí, kteří se navzájem nenávidí na život a na smrt? Je to jednoduché. Pokud naše identita stojí jen na potvrzení zvenčí („patřím do této správné skupiny“), pak kdokoliv, kdo tuto skupinu zpochybní, vlastně přímo útočí na podstatu naší existence.

Cítíme se existenčně ohroženi. Nemáme totiž svůj vlastní „pevný bod“ bezpečně ukotvený uvnitř, a tak si ho musíme chránit venku – agresivitou, výsměchem, urážkami a nálepkováním ostatních. Ten druhý pro nás najednou už není partner do diskuse. Je to nepřítel, kterého musíme zadupat do země, aby ten náš křehký a umělý svět zůstal pohromadě.

Jediným lékem je vystoupit ze stínu

Jak z tohoto bludného kruhu ven? Řešením rozhodně není naučit se „myslet pozitivně“, ani zaplatit si kurz lepších komunikačních dovedností. Skutečným řešením je sebrat odvahu a odhalit svou pravou tvář.

Stará řečtina má pro pravdu krásný výraz – stav, kdy věci nejsou skryté. Nečeká se od vás, že zítra hrdinsky nakráčíte k šéfovi, dáte výpověď a začnete na potkání každému říkat všechno, co si zrovna myslíte. Znamená to zkrátka jen to, že přestanete lhát sami sobě o tom, co doopravdy cítíte a co chcete. Znamená to vrátit se k tomu, čemu Anna Hogenová velmi trefně říká vnitřní žhnutí.

Je to onen tichý, naléhavý hlas, který Tomášovi na poradě radil: „Tohle je ale přece úplně špatně.“ Ten hlas tam celou dobu byl, jen ho přikryl obrovský strach. Najít svůj pevný bod znamená objevit sílu tento poctivý hlas znovu vyslechnout.

Technika „Gorila“ a ohromná síla přiznání chyby

Jedním z nejlepších nástrojů pro trénink pravdomluvnosti k sobě samému je umění uznat vlastní chybu. V naší moderní kultuře, která je chorobně posedlá výkonem a dokonalostí, je chyba předem vnímána jako ostudné selhání nebo známka slabosti. Opak je ale pravdou.

Krásným příkladem je příběh o tom, jak si posluchačka v sále spletla šimpanze s gorilou a tuto hloupost řekla přímo do mikrofonu před plným sálem. Když ji přednášející opravil, okamžitě se schoulila do sebe s obrovským studem. Ale překvapivě se nedočkala žádného výsměchu. Naopak, přednášející to přijal s obrovským povděkem: „Moc vám děkuji, že jste se na to vůbec zeptala.“ V ten jediný moment se v celém sále zázračně uvolnilo veškeré napětí. Lidé si s úlevou uvědomili: „Aha, tak tady je vlastně bezpečné chybovat. Tady si na dokonalé bytosti hrát nemusíme.“

Jakmile dokážete říct: „Tohle vážně nevím“, „Omlouvám se, spletl jsem se“ nebo zkrátka „Mám z toho strach“, děláte něco naprosto převratného. Sundáváte si své těžké, chladné brnění. A v tu vteřinu se stáváte pro lidi kolem sebe bezpečným přístavem. Přestáváte s nimi soupeřit a stáváte se opět opravdovým člověkem.

To je ta nejspolehlivější cesta ven ze společenské nenávisti. Uznejte nahlas svou vlastní nedokonalost. Zjistíte, že ten, kdo ví, že i on sám je plný chyb, už totiž vůbec nemá potřebu neustále soudit a nenávidět druhé za ty jejich.

Mýtus o řece zapomnění a proč potřebujeme znát svou míru

Abychom měli sílu žít v pravdě, musíme postupně přijmout i něco, co je nám velmi nepříjemné – naši vlastní konečnost. Klasický filozof Platon vypráví starý příběh o lidských duších, které těsně před narozením do nového těla putují přes propastnou pláň zapomnění a musí se napít z magické řeky bezstarostnosti.

Kdo se z této řeky napije příliš dlouhými doušky, zapomene na vše moudré z minulosti. Zapomene na to, co znamená správná míra. Zapomene, že lidský život má své pevné a neměnné hranice. V bezhlavém opojení se vrhne do světa a chce najednou mít okamžitě všechno: touží po nekonečném hospodářském růstu, nekonečném mládí i nesmrtelném úspěchu. Ale nic z toho pochopitelně dlouhodobě možné není.

Starost a péče o lidskou duši je tak vlastně nepřetržitým učením se tomu, že náš čas se krátí. Nejde o děsivé strašení smrtí, ale o zdravé smíření se s našimi limity. Pokud doopravdy přijmu fakt, že tu nebudu věčně, že zkrátka nikdy nebudu moct mít na světě úplně všechno a že nějaká ta bolest k životu zkrátka patří, paradoxně pocítím chvíli nato naprostou úlevu.

Už se nepoženu za nesmyslnou iluzí dokonalosti. Už se nebudu k smrti bát žádného malého pracovního selhání, protože dobře vím, že je to jen nepatrná epizoda v celém mém velkém životním příběhu. Konečně najdu vnitřní mír, který navíc vůbec nezávisí na tom, jestli mi za něj zrovna někdo zatleská.

Sedmidenní program: Jak v sobě najít ten správný pevný bod

Abyste dokázali najít pevnou půdu pod nohama, nebudou vám stačit jen moudré knihy – potřebujete trénink. Zde je připravený testovací týdenní plán inspirovaný rozhovory s Annou Hogenovou.

Základní pravidla:

• Váš čas: Bude vás to stát pouhých 10 minut denně.
• Vaše hodnocení: Každý večer si na stupnici od 1 do 10 zapište svůj pocit vnitřního souladu. (Nehledejte extatické štěstí, hledejte soulad se sebou samým).

Fáze 1: Jen pozorujte svou masku (1. až 2. den) Zatím se nesnažte vůbec nic měnit a o nic bojovat. Jen si každý večer zrekapitulujte a zapište na papír jednu konkrétní situaci, ve které jste během dne neřekli pravdu nebo jste se zachovali jinak, než jak jste to uvnitř cítili, a to jen proto, abyste měli od okolí takzvaně „klid“.

• Příklad z praxe: Souhlasili jste s prací přesčas, ačkoliv jste z hloubi duše chtěli být s rodinou. Přikývli jste kolegovi na jeho názor, i když vám připadal naprosto hloupý.
• Váš cíl: Jasně si uvědomit obrovský rozsah onoho „divadla“, které na veřejnosti hrajete. Sami brzy uvidíte, kolik životní energie vás to denně stojí.

Fáze 2: Drobné krůčky k pravdě (3. až 4. den) Vyberte si každý den jednu, klidně zcela banální a bezpečnou situaci a buďte v ní naprosto přirození a opravdoví. Nejde o to být na okolí zlý a hrubý, ale zcela pravdivý k sobě.

• Váš úkol: Pokud se vás někdo na něco zeptá a vy neznáte odpověď, místo mlžení napřímo řekněte: „Nevím.“ Pokud se vám někam nechce jít, s klidem řekněte obyčejné: „Ne.“
• Příklad z praxe: „Nezlob se, ale večer už posedět nepůjdu. Jsem strašně unavený a chci být chvíli úplně sám.“
• Váš cíl: Na vlastní kůži zjistíte, že pokud svou masku byť i jen trochu sundáte, svět se nezbortí. Naopak, lidé si vás brzy začnou mnohem více vážit pro vaši upřímnost a čitelnost.

Fáze 3: Přiznejte barvu (5. až 6. den) Tohle už je cvičení pro mírně pokročilé. Najděte něco, cokoliv drobného, co se vám přes den skutečně nepovedlo, a naprosto otevřeně tuto chybu přiznejte – ať už partnerovi, nebo kolegovi v práci. Bez zbytečných výmluv, bez slovíčka „ale“ a bez svalování viny na špatné vnější okolnosti.

• Příklad z praxe: „Omlouvám se ti, zbytečně jsem včera po tobě vyjel. Udělal jsem to jen proto, že jsem měl strašné nervy z té odpolední porady. Nebyla to vůbec tvoje chyba.“
• Váš cíl: Bedlivě sledujte, jak se okamžitě změní atmosféra v místnosti. Nepříjemné napětí během vteřiny povolí a neviditelný most porozumění mezi vámi a druhým člověkem se začne zázračně obnovovat.

Fáze 4: Léčivé ticho a smíření se (7. den) Najděte si alespoň na čtvrt hodiny naprosté ticho. Úplně bez telefonu, bez uklidňující hudby a bez knížky. Jen si sedněte. S velkou pravděpodobností na vás začnou dotírat úzkostné myšlenky, začne se vám chtít okamžitě něco dělat, nebo vás přepadne nuda.

• Váš úkol: Vůbec tyto pocity nezahánějte. Jen je z povzdálí tiše pozorujte. Pak si řekněte: „Ano, je to tak. Obrovsky se bojím naší budoucnosti. A je to v pořádku. Patří to ke mně.“
• Váš cíl: Vaším úkolem je přijmout životní nejistotu a strach, což je vůbec první krůček k tomu, aby nad vámi obě tyto emoce ztratily svou obrovskou moc. Tyto pocity totiž ve skutečnosti nejsou vašimi nepřáteli – tvoří jen prázdný prostor pro to, aby se u vás mohly objevit nové a lepší možnosti.

Co se stane, když se mi to nepodaří hned?

Pokud na sobě budete v průběhu týdne pozorovat, že se vám pravdomluvnost občas podlamuje a vy ze zvyku znovu stahujete roletu do oné falešné bezpečnosti, v žádném případě si to nevyčítejte. Není to žádná ostudná prohra; je to zkrátka jen hluboce zakořeněný zvyk, který jste si pečlivě budovali dlouhá léta. Úplně stačí, když si to uvědomíte a přiznáte. Zkuste si říct jen: „Aha, tak tady to máme znovu. Zase jsem se bál, a tak jsem na obličej rovnou nasadil starou masku.“

Svůj vlastní pevný bod si totiž nelze vynutit hrubou silou vůle, buduje se pouze tak, že k sobě přestanete být falešní. Úplně každý, i ten sebemenší návrat zpět k vašemu skutečnému já má ohromný smysl. Každé „ne“, které vyslovíte pro okolní svět, vám dává o to jistější prostor pro to, abyste mohli říct láskyplné „ano“ především sobě samému. Právě z těchto malých rozhodnutí se skládá jedno velké, konečné vítězství nad životním chaosem.

Proměňte filozofii v nástroj vnitřní stability

Tohle čtení nebylo lehké a netýká se jen hezkých prožitků. Dotýká se syrové podstaty naší existence. Většina lidí se raději vrátí k zábavě nebo bezcílnému prohlížení virtuálního světa, aby tyto tíživé myšlenky rychle zaplašila. Pokud ale naopak cítíte, že potřebujete najít pevný záchytný bod a chcete lépe porozumět světu i sobě, může pro vás být řešením návrat k moudrosti starých filozofů.

Vyzkoušejte seminář Filozofie praktického života s profesorkou Annou Hogenovou. Nejde o žádnou abstraktní akademickou teorii, ale o opravdovou „školu přemýšlení“. Anna Hogenová vám ukáže, jak v sobě kultivovat odolnost a vnitřní klid v časech, které vás o ně neustále okrádají.

🎁 Bonus pro čtenáře tohoto blogu: Běžná cena samotného semináře je 5 900 Kč. Nyní jej ale můžete získat za zvýhodněnou cenu 5 400 Kč. Sleva ve výši 500 Kč bude automaticky aplikována kliknutím na odkaz níže.

👉 Přejít na stránku semináře a využít čtenářskou slevu 500 Kč