Asi nikdy v historii lidstva jsme o sobě neměli k dispozici tolik měřitelných údajů. Známe kvalitu svého spánku, přesný počet nachozených kroků, tepovou frekvenci i své nákupní zvyklosti. A přesto v mnohých z nás tiše roste pocit prázdna, neodůvodněné úzkosti a jisté životní ztracenosti.
Profesorka Anna Hogenová často upozorňuje, že největší nemocí dnešní duše je ztráta smyslu života. V této „datové“ době si totiž velmi snadno spleteme vnější obraz o sobě se sebou samým. Slavná antická výzva z Delf – Gnóthi seauton (Poznej sebe sama) – proto pro nás dnes není jen romantickou frází z učebnic dějepisu. Je to pravděpodobně ten nejtěžší úkol, před kterým jako moderní lidé stojíme.
Delfská výzva v době datové
Když poutník ve starověku vstoupil do věštírny v řeckých Delfách, mystický nápis nad vchodem ho nevybízel k pokládání otázek o budoucím bohatství nebo délce života. Výzva zněla jasně a prostě: Poznej sebe sama.
Současný člověk by mohl namítnout: „Ale já se přece znám. Vím, co mám rád k jídlu, vím, jaké mám politické názory a kde je mé místo v kariérním žebříčku.“
Jenže podle fenomenologické filozofie je právě toto poznání naprosto klamné. To, co takto popisujeme, nejsou naše kořeny, ale pouze souhrn rolí a očekávání, které jsme na sebe během života nabalili. Jsou to nánosy přání našich rodičů („aby na nás byli pyšní“), požadavky trhu („musíš být efektivní“) a společenské normy. Skutečné sebepoznání neznamená tyto masky donekonečna vylepšovat, ale dokázat nahlédnout pod ně. Je to proces odkládání, nikoliv hromadění.
Mnoho lidí se ztotožnilo s obrazem, který o nich vytvořilo jejich okolí. Tento obraz ale často nemá s jejich niternou pravdou – s tím, co profesorka Hogenová nazývá „vlastním pramenem“ – vůbec nic společného. Jak sama říká: „Musíme žít z vlastního pramene, život je hledání sebe sama.“.
Proč je nejtěžší vidět to, co je nám nejblíž
Proč je tak neuvěřitelně těžké poznat to, čím skutečně jsme? Filozofie nabízí prostou, ale velmi hlubokou odpověď: Protože je to příliš blízko.
Představte si lidské oko. Oko vidí celý svět, barvy, tvary, dálky i ty nejmenší detaily. Je ale jedna jediná věc, kterou oko (bez použití zrcadla) nikdy neuvidí – sebe samo. A naprosto stejně je to s naší duší, s naším bytostným já.
My tímto pramenem přímo jsme, a proto si od něj přirozeně nemůžeme vytvořit odstup, abychom ho zkoumali jako předmět pod mikroskopem. Psychologie nám sice dává užitečné mapy (měří stres, popisuje typy osobnosti, analyzuje vzorce chování), ale fenomenologie nám připomíná zásadní věc: Mapa není území. Člověk totiž není jen součet parametrů, je to živé dění.
Perníková chaloupka digitálního věku
Anna Hogenová trefně používá pro naši současnou situaci metaforu z pohádky O perníkové chaloupce. Moderní technologie a algoritmy sociálních sítí nás lákají úplně stejně jako voňavý perníček Jeníčka a Mařenku.
Jsme neustále „vykrmováni“ obsahem, který nám chutná – lacinými lajky, potvrzováním našich vlastních názorů a nekonečným proudem rychlé zábavy. Nejde o žádné spiknutí, je to prostý obchodní model. Jeho vedlejším efektem ovšem je, že jsou nám neustále podsouvány takzvané cizí noeze.
Co to znamená? Jsou to předpřipravené způsoby myšlení a vnímání světa. Typický příklad: Otevřete aplikaci „jen na chvíli“ a za 10 minut už cítíte vztek na někoho, koho vůbec neznáte, nebo silnou touhu koupit si věc, kterou nepotřebujete. Tento cíl (emoce) byl do vašeho myšlení vložen zvenčí. Stáváme se loutkami, které se cítí svobodné jen proto, že si mohou vybrat z padesáti seriálů na Netflixu, ale už dávno přestaly slyšet svůj vlastní vnitřní hlas.
Ontologická nouze jako dar
Kdy se člověk skutečně poznává? Paradoxně to téměř nikdy nebývají chvíle pohody a úspěchu, ale naopak momenty hlubokého otřesu.
Zde přichází na scénu klíčový pojem: ontologická nouze. Nejde o to, že nemáme peníze na jídlo nebo střechu nad hlavou. Jde o stav, kdy nám zdánlivě vůbec nic nechybí, a přesto bytostně cítíme, že je něco v nepořádku. Je to pocit svíravé prázdnoty navzdory plné lednici.
Na jednom ze seminářů to účastník popsal naprosto přesně: „Mám skvělou práci, hezký byt, hodnou partnerku, a přesto večer sedím v kuchyni, koukám do zdi a je mi divně, jako bych něco zásadního minul. Není to psychologický smutek, je to spíš pocit, že ten život, který žiju, vlastně vůbec není můj.“
Většina z nás se tohoto pocitu k smrti děsí a snažíme se ho za každou cenu přehlušit – přesčasy v práci, skleničkou alkoholu nebo scrollováním na telefonu. Filozofie ale radí: Neuhýbejte. Tento nedostatek (privace) je bodem zlomu a začátkem cesty k sobě.
(Poznámka: Pokud však prožíváte dlouhodobé klinické úzkosti, nespavost nebo paralyzující stavy, filozofie je pouze doplňkem, nikoliv náhradou odborné lékařské péče.)
Cesta ven: Ticho, příroda a správné otázky
Jak o svůj vnitřní pramen pečovat v chaosu běžného dne? Prvním krokem je odvaha k nečinnosti. Moderní lidé totiž často plánují i svůj vlastní odpočinek („půjdu se rychle projít do lesa, abych byl zítra v práci výkonnější“). To je ale stále jen manipulace se sebou samým (přístup, který Martin Heidegger nazýval Gestell).
Zkuste jít do přírody a zkrátka se „vypustit“. Nemějte cíl. Nečekejte žádný zdravotní ani psychický výsledek. Když se ponoříme do lesa bez sluchátek a bez cíle, otevíráme se Apeironu – nekonečnému, tichému pozadí, ze kterého vše povstává.
Pusťte se do malé mikro-praxe. Zabere vám pouhých 10 minut:
- 3 minuty: Jděte (nebo seďte) a vnímejte jen svůj dech a dotek těla s okolím. Zcela bez cíle.
- 3 minuty: Všimněte si, co ve vás v tu chvíli nejvíc „křičí“ (napětí v ramenou, neodbytná myšlenka na práci, pocit viny z nečinnosti). Nesnažte se to vyřešit, jen to z povzdálí pozorujte.
- 4 minuty: Položte si do prázdného ticha otázku: „Co teď ve mně chce být slyšeno?“ a nechte odpověď přijít (nebo také nepřijít) samu.
Metoda dvojitého záporu: Praktická opora
Sebepoznání není jednorázový úkol, je to neustálé vracení se k sobě. Obrovským pomocníkem v tomto procesu může být specifický druh dotazování, který Anna Hogenová doporučuje. Říká se mu metoda dvojitého záporu.
Když se rozhodujete nebo zpětně hodnotíte své činy, položte si otázku: „Proč jsem to nemohl/a neudělat?“
Tato těžká otázka nás nutí hledat naprostou nevyhnutelnost našeho jednání. Neomylně odděluje to, co děláme z pouhého zvyku či strachu, od toho, co skutečně vychází z naší podstaty. Podívejme se na dva příklady:
- Hlas strachu: „Odpověděl jsem na ten firemní e-mail o půlnoci, protože jsem to nemohl neudělat. Bál jsem se, že si šéf bude myslet, že nepracuji dostatečně.“ (Zde nás řídí vnější tlak a maska).
- Hlas pramene: „Zastal jsem se kolegy před nespravedlivou kritikou, i když mi to bylo velmi nepříjemné. Prostě jsem to nemohl neudělat, jinak bych se ráno nemohl na sebe podívat do zrcadla a zradil bych své svědomí.“ (Zde nás řídí naše vnitřní pravda).
Pokud ve svém životě dokážete identifikovat situace, které jste „nemohli neudělat“ z důvodu vlastního svědomí, našli jste pevné body své identity.
Delfské zastavení na dnešní večer
Zkuste dnes večer malý experiment. Vypněte obrazovky a nechte telefon ve vedlejší místnosti. Posaďte se na chvíli do ticha. Nemusíte nijak složitě meditovat, stačí jen vědomě být.
Položte si otázku: Který okamžik dnešního dne byl primárně a beze zbytku MŮJ? Kdy jsem jednal/a ze svého vlastního přesvědčení, a ne ze strachu, ze stádního zvyku nebo ze snahy se někomu zavděčit?
Možná s překvapením zjistíte, že takový okamžik trval dohromady jen jednu minutu. Možná tam dnes nebyl dokonce žádný. To nevadí. Důležité je si to uvědomit bez výčitek. To je totiž ten skutečný počátek cesty domů. K vašemu vlastnímu prameni.
Najděte cestu k vlastnímu prameni
Témata jako ztráta smyslu, ontologická nouze a skutečné sebepoznání rozebíráme do hloubky v online semináři Filozofie praktického života s profesorkou Annou Hogenovou. Nečekejte žádné povrchní poučky. Čeká vás hluboké pochopení toho, proč děláme to, co děláme, a jak v sobě znovu objevit klid.
🎁 Bonus pro čtenáře blogu:
Seminář nyní můžete pořídit za zvýhodněnou cenu 5 400 Kč (běžně 5 900 Kč). Slevový kód na 500 Kč je pro vás automaticky předvyplněn na odkazu níže.