Když se po deseti minutách na sociálních sítích přistihnete, že máte chuť někoho okamžitě zařadit do škatulky „hlupák“ nebo „ztělesněné zlo“, nemusí to hned znamenat, že máte špatný charakter. Je to spíše daň za rychlé, zjednodušené hodnocení reality, ke kterému nás dnešní zrychlená doba neustále tlačí. Jsme pod neustálým tlakem, abychom si vybrali stranu. Hned, bez váhání a bez jakýchkoliv pochybností.
V tomto článku vás nechceme přesvědčovat, že nemáte mít své vlastní názory. Chceme se společně zamyslet nad tím, co se děje s naším vnitřním klidem, když podlehneme rychlému nálepkování. S pomocí myšlenek profesorky Anny Hogenové se podíváme na to:
- proč nás vynášení černobílých soudů vnitřně vyčerpává, místo aby nám přinášelo kýženou jistotu,
- co přesně znamená filozofický pohled na pravdu jako na „neskrytost“,
- jak v sobě najít prostor pro jemné odstíny šedi, aniž bychom sklouzli k apatii či lhostejnosti.
Nejde o teoretickou akademickou debatu. Je to praktický návod, jak si chránit duševní sílu ve světě, který po nás chce rychlé reakce, ale málokdy nám dopřeje prostor pro klidné zamyšlení.
Pasti rychlých soudů: Proč tak rádi nálepkujeme?
Představte si modelovou situaci, kterou dnes zažívá mnoho lidí. Narazíte na internetu na bouřlivou debatu pod novinovým článkem. Během pár minut získáte pocit, že přesně víte, kdo za daný problém může, a pocítíte spravedlivé rozhořčení. Později si ale uvědomíte, že jste původní text ani pořádně nečetli. Jen jste se nechali strhnout emocemi ostatních. A co je nejdůležitější, po tomto zdánlivém „vyjasnění situace“ nepřišla úleva, ale spíše vnitřní napětí a únava.
Rychlé soudy nám totiž nabízejí jen falešný pocit bezpečí. V době plné změn podvědomě hledáme pevné body. Když si svět rozdělíme na absolutně dobrý a absolutně špatný, na chvíli se nám zdá srozumitelnější.
Profesorka Anna Hogenová však upozorňuje, že tato zdánlivá jistota je slepou uličkou. Pokud se snažíme dobro a zlo škatulkovat jako zboží ve skladu, uniká nám skutečná hloubka života.
Filozofie nás učí, že tyto hodnoty nejsou předměty, které můžeme vlastnit a používat jako zbraň proti těm, kdo s námi nesouhlasí. Představa, že správný život lze smrsknout na odškrtávací seznam úkolů (třídím odpad, pomáhám charitě, volím správnou stranu), neodpovídá složitosti lidské existence. Životní realita bývá mnohem košatější.
Rychlé shrnutí:
- Nálepky přinášejí okamžitou jistotu, ale dlouhodobě nám berou energii.
- Snaha mít ve všem okamžitě jasno bez hlubšího vhledu zvyšuje vnitřní napětí.
- Hodnoty jako dobro a zlo nelze jednoduše shrnout do černobílého seznamu pravidel.
Když dobro chybí: Zlo jako prázdný prostor
Jak vnímat negativní jevy kolem nás, abychom z nich nepropadali beznaději? Anna Hogenová se často opírá o myšlenky svatého Augustina. Tento filozof se dlouho zabýval učením, které vidělo svět jako arénu dvou rovnocenných sil, světla a tmy. Nakonec ale došel k jinému závěru. Zlo nemá vlastní samostatnou podstatu. Popsal ho latinským výrazem privatio boni, což znamená nedostatek dobra.
Je důležité si tento koncept správně vysvětlit. Neznamená to, že zlo je jen drobným nedorozuměním nebo že bychom měli zlehčovat utrpení či nespravedlnost ve světě. Znamená to spíše to, že když ze vztahů a ze společnosti vyprchá lidskost, zájem o druhého, svědomí a odpovědnost, prázdný prostor nezůstane prázdný. Velmi rychle ho vystřídá lhostejnost a destrukce.
Představit si to můžete jako světlo a tmu v pokoji. Tmu z místnosti nevyženete tím, že do ní budete bušit. Tma prostě nastane tam, kde chybí zdroj světla. Podobně i napětí v mezilidských vztazích často vzniká tam, kde přestal fungovat dialog a snaha o vzájemné pochopení.
Snažit se o lepší svět tedy neznamená jen kritizovat věci na sociálních sítích, i když vyjádřit svůj názor je samozřejmě důležité. V té nejhlubší rovině to znamená pečovat o to, aby v nás samotných nevysychal zájem o druhé a abychom svým vlastním cynismem sami nepřispívali k šíření temnoty.
Život nelze vtěsnat do příruček
Lidé mají přirozenou touhu po jednoduchých návodech typu „5 kroků ke šťastnému životu“. Chceme jasné definice, o které se můžeme opřít. Ale jak připomíná profesorka Hogenová, ty nejdůležitější věci v životě, jako je láska, spravedlnost nebo důvěra, do jednoduchých pouček vměstnat nelze.
Už řecký filozof Platón, když měl svým žákům vysvětlit podstatu dobra, nepoužil složitou definici, ale pomohl si přirovnáním ke slunci: Stejně jako slunce dává zemi světlo a umožňuje nám vidět věci kolem nás, tak i hluboké vnitřní hodnoty dávají našim činům smysl a umožňují nám vidět svět v souvislostech.
Skutečné hodnoty nejsou morálními poučkami z učebnice, jsou základem, díky kterému náš život vůbec dává smysl.
K tomu, abychom tyto hodnoty vnímali, však potřebujeme určitý vnitřní odstup. Ve filozofickém jazyce se pro oddělení či odstup někdy používá pojem chorismos. V běžném životě to znamená dokázat poodstoupit od každodenního shonu a takzvané provozní slepoty. Znamená to na chvíli se oprostit od toho, co „se zrovna nosí“ a co „říkají ostatní“.
Člověk potřebuje občas ztišit své nitro, aby mohl vnímat to, co je opravdu podstatné. Je to paradox: abychom do svého života vnesli více klidu a porozumění, musíme nejprve opustit své zažité představy o tom, jak by věci „měly“ vypadat, a dopřát si chvíli ticha.
Pravda není majetek: Co nás učí řecká aletheia?
Slovo „pravda“ dnes často funguje jako argumentační zbraň. Mluví se o tom, že každý má „svou pravdu“, nebo se pravda zužuje na pouhá technická data a fakta. Filozofie nám však nabízí mnohem starší a úlevnější pohled skrze řecký výraz aletheia, který se překládá jako neskrytost.
Podle tohoto pojetí není pravda věcí, kterou si můžeme dát do kapsy a vlastnit ji. Je to spíše proces. Okamžik, kdy z věcí spadne clona předsudků a my je uvidíme v jejich skutečné podobě a v celém kontextu.
Anna Hogenová v této souvislosti připomíná známý příběh o řece zapomnění pojmenované Léthé. Z ní lidské duše pijí před svým příchodem na svět. Kdo se napije příliš zbrkle, zapomene na vše důležité a podstatné. Kdo pije s mírou, uchová si schopnost rozpomínání (anamnésis) a vnímání hlubších souvislostí.
Dnešní informační věk nás často nutí pít z této pomyslné řeky zapomnění plnými doušky. Jsme zaplaveni neustálým proudem zpráv, upozornění a rychlé zábavy. Moderní technologie jsou navrženy tak, aby si neustále braly naši pozornost.
V návaznosti na tento způsob uvažování můžeme rozlišit dva důležité pojmy:
- Lež (pseudos): Snadno ověřitelná nepravda – například když někdo tvrdí, že venku sněží, i když svítí slunce.
- Zkreslená realita (falsum): Mnohem nenápadnější situace. Nastává tehdy, když dostaneme hotový, předem připravený výklad světa se vzkazem: „Takhle to je a víc se neptej.“
Tento předpřipravený obraz světa nám sice nebere fakta jako taková, ale bere nám zvědavost a chuť ptát se po příčinách věcí. Systém nás udržuje v neustálém koloběhu povinností a zábavy. Výsledkem je, že nám zbývá velmi málo času na tiché přemýšlení, což je přesně to, co naše unavená mysl nejvíce potřebuje.
Složitost jako past na naši pozornost
V historii takzvaní sofisté vystupovali jako učitelé moudrosti a řečnického umění. Časem se ale jejich jméno začalo spojovat spíše s obratnou argumentací, která dokáže obhájit téměř jakýkoli názor bez ohledu na pravdu.
Dnes se s podobným přístupem setkáváme v podobě přehnané složitosti, která nás spíše paralyzuje. Možná to znáte z každodenního života. Nainstalujete si aplikaci, která vám má ušetřit 5 minut času, ale nakonec strávíte 20 minut jejím nastavováním a řešením upozornění.
Tato roztříštěnost nás odvádí od schopnosti prostě jen tak žít. Stáváme se součástí způsobu myšlení, který Martin Heidegger označoval slovem Gestell. Svět se nám pak ukazuje hlavně jako něco, co je třeba organizovat, využít, řídit a mít neustále k dispozici. Odvaha k jednoduchosti, tedy schopnost říci „ne“ další zbytečné informaci, aplikaci nebo vyhrocené debatě, je dnes důležitým projevem péče o vlastní duši.
Jak najít svou vlastní životní míru?
Pokud opustíme černobílé škatulky, podle čeho se máme v životě orientovat? Jak poznat, co je správné pro nás samotné? Antická filozofie kladla velký důraz na pojem míra a harmonie.
Spravedlnost k sobě samému znamená, že každá část našeho života má své správné místo (topos). Není to o tom, aby všichni dělali totéž. Je to podobné jako v hudebním orchestru. Není účelem, aby flétna hrála tóny určené pro kontrabas.
Anna Hogenová zde ráda používá přirovnání k horolezectví. Když zdoláváte skálu, musíte si hledat svou vlastní cestu podle svých sil a možností. Nemůžete jen slepě kopírovat pohyby lezce před vámi, který může mít úplně jinou výšku nebo fyzickou kondici. Musíte najít rytmus, který odpovídá vašemu tělu a vaší situaci tady a teď.
V dnešní době se ale často tlačíme do rolí, které nám nejsou vlastní. Například se snažíme v práci chovat dravě a průbojně, protože se to považuje za moderní, ačkoliv naše vnitřní nastavení vyžaduje spíše klid a systematickou práci. Pokud tento vnitřní hlas dlouhodobě ignorujeme, škodíme vlastní psychice. Mnohé případy vyhoření a vnitřní prázdnoty pramení právě z toho, že se snažíme žít život podle představ někoho jiného.
Zmírnění chaosu: Cesta k vnitřnímu usebrání
Jak si zachovat vnitřní klid v dnešním světě? Odpovědí, kterou nám nabízí fenomenologie, je usebrání a uvědomění si hodnoty času.
Filozof Jan Patočka mluvil o hluboké zkušenosti hraničních situací. Když člověk čelí zásadním životním zlomům, často ztratí zájem o drobné každodenní malichernosti a uvědomí si, co má v životě skutečnou váhu.
Nemusíme samozřejmě procházet krizemi, abychom tento nadhled získali. Můžeme se mu učit postupně v každodenním životě tím, že na chvíli vystoupíme z neustálého koloběhu zařizování a povinností.
Zkuste občas vypnout telefon, projít se v přírodě nebo se jen posadit do křesla bez jakýchkoliv podnětů. V tomto tichu, které není prázdnotou, ale prostorem pro regeneraci duše, se mohou objevit důležité otázky:
- „Proč vlastně dělám to, co dělám?“
- „Je toto rozhodnutí opravdu mé, nebo jsem jen podlehl tlaku okolí?“
Vnímání nuancí a drobných odstínů reality je náročnější než rychlé škatulkování a vyžaduje energii. Přináší však do života mnohem více stability, porozumění a klidu.
Praktická cvičení pro všední den
Tato mentální cvičení vám mohou pomoci v situacích, kdy cítíte tlak okolí, napětí z událostí ve světě nebo se přistihnete, že se točíte v kruhu povinností.
Cvičení 1: Pohled pod povrch věcí
Kdykoliv během dne zaznamenáte, že jste o někom nebo o něčem vynesli rychlý a kategorický soud, na chvíli se zastavte. Zkuste si představit tři možné souvislosti, které v danou chvíli nevidíte. Například: motorista, který udělal chybu na silnici, může být ve velkém stresu nebo někoho veze k lékaři. Člověk s opačným názorem může mít k tomuto postoji důvody pramenící z obav o jeho rodinu. Nejde o to se vším souhlasit, ale opustit černobílé vidění a uvědomit si, že lidské příběhy bývají složitější, než se na první pohled zdá.
Cvičení 2: Deset minut pro sebe
Vyhraďte si každý den 10 minut na úplné ztišení. Odložte telefon, vypněte počítač i rádio. V tomto čase se zeptejte sami sebe: „Které z mých současných aktivit a rolí mě skutečně naplňují a které dělám jen proto, že se to ode mě očekává?“ Netlačte na rychlou odpověď. Nechte tuto otázku v sobě volně doznívat. Správný směr často poznáte podle pocitu vnitřního zklidnění, i kdyby to mělo znamenat, že ve svém životě budete muset udělat nějakou změnu.
Chcete jít hlouběji a najít svůj pevný bod?
Témata jako vnitřní rovnováha nebo zvládání chaosu rozebíráme do hloubky na semináři Filozofie praktického života s Annou Hogenovou.
Nečekejte žádné povrchní rady ani prázdné přednášky. Seminář je zaměřený na srozumitelné principy, které vám pomohou lépe pochopit motivace vašeho jednání a přinesou do vašeho všedního dne více nadhledu a vnitřního klidu.
- Běžná cena semináře: 5 900 Kč
- Speciální cena pro čtenáře blogu: 5 400 Kč (sleva 500 Kč se automaticky započítá po kliknutí na odkaz níže)