„My se vůbec nehádáme.“
Když tohle Nora Vlášková slyší ve své praxi, nerozsvítí se jí zelená kontrolka ideálního vztahu. Naopak. Často se jí rozbliká červené varovné světlo. Mnoho z nás bylo vychováno v přesvědčení, že konflikt je něco špatného, nepatřičného, nebo dokonce vulgárního. Slýchali jsme věty jako „moudřejší ustoupí“ nebo „to nemáš zapotřebí“. A tak jsme se naučili mlčet.
Jenže vyhýbání se konfliktu je past. Často si myslíme, že tím vztah chráníme, že prokazujeme svou zralost. Ale ve skutečnosti tím vztahu upíráme kyslík. Bez konfliktu se totiž naše vztahy nemohou vyvíjet.
V tomhle článku se podíváme na:
- Proč je „klid za každou cenu“ pro vztah nebezpečný.
- Jak rozeznat zdravý konflikt od destruktivního boje.
- Jak se hádat tak, aby vás to sblížilo, ne odcizilo.
- A co s tím, když už máte děti.
Důležitá poznámka na úvod: V tomhle článku mluvíme o konfliktech ve vztahu, kde je aspoň základní respekt a bezpečí.
Pokud ve vašem vztahu dochází k ponižování, zastrašování, manipulaci nebo násilí, nejedná se o „hádky“, ale o zneužívání. V takové situaci neplatí pravidla „dobré hádky“ – je na místě vyhledat odbornou pomoc a chránit sebe (a případně děti).
Proč se bojíme říct „ne“
Strach z konfliktu je často strachem z odmítnutí. Bojíme se, že když vyjádříme svůj nesouhlas, když se vymezíme, druhý nás přestane mít rád. Bojíme se, že ztratíme blízkost. Paradoxně se ale děje pravý opak.
Když se střetům vyhýbáme, když „děláme hodné“, abychom druhému vyhověli, přestáváme být sami sebou. A co hůř – energie konfliktu nikam nezmizí. Emoce, kterou Nora nazývá „energií ke změně“ (často ji vnímáme jako vztek), v nás zůstává.
Pokud ji nevyjádříme ven, obrátí se dovnitř. Stává se z ní vnitřní agrese. Začneme vést nekonečné vnitřní monology, obviňovat se, nebo upadat do apatie a deprese. Nebo, a to je ve vztazích velmi časté, začneme partnera trestat jinak. Tichem. Odtažitostí. Pasivní agresí.
Jak říká Nora: „Mlčení je jedna z nejtvrdších forem agrese. Protože tím druhého v podstatě rušíte. Přestává pro vás existovat.“ Samozřejmě ne vždy mlčíme proto, abychom trestali. Někdy je to naučené přežití. Ale pro toho druhého to často působí jako vymazání.
Konflikt jako motor růstu
Představte si konflikt ne jako hádku, kde létají talíře, ale jako pnutí. Pnutí, které říká: „Chci něco změnit. Něco mi nevyhovuje. Potřebuji, abychom to dělali jinak.“
Vztek v této čisté podobě není nic zlého. Je to palivo. Dává nám energii postavit se za sebe, formulovat své potřeby a posunout vztah na novou úroveň. Pokud se naučíme s touto energií pracovat, konflikt se stává prostředkem růstu.
Problém nastává, když neumíme rozlišit, s kým vlastně bojujeme.
Vnitřní nepřítel
Velmi často se stává, že náš partner řekne nevinnou větu, ale my slyšíme něco úplně jiného. Slyšíme kritiku našeho otce, slyšíme výčitky naší matky. Nora tomu říká „boj s vnitřním nepřítelem“.
Představte si situaci: Žena chce požádat muže o pomoc s poličkou. Ale v hlavě jí běží scénář z dětství, kdy ji otec odbyl, že je neschopná. Ještě než pusu otevře, je v defenzivě. Její tón je útočný. Muž, který o jejím vnitřním filmu nemá tušení, reaguje na útok protiútokem. A je zaděláno na hádku. (Píšu zde o ženě a muži, ale klidně si dosaďte jakoukoli konfiguraci vztahu, princip zůstává stejný.)
Nora doporučuje techniku „divadla“. Zkuste se na svůj konflikt podívat zvenčí, jako byste seděli v hledišti. Kdo jsou ty postavy na jevišti? O co jim skutečně jde? Bojuje ta žena s mužem o poličku, nebo bojuje malá holčička o uznání svého otce?
Když si uvědomíme, že náš partner není náš nepřítel, ale „soupeř“ ve férovém boji o lepší vztah, dynamika se změní.
Jak se hádat konstruktivně (a nezničit u toho vztah)
Boj má svá pravidla. V boxu se nesmí rány pod pás. Ve vztahu by to mělo platit dvojnásob. Cílem hádky totiž není partnera zničit, ponížit nebo „utlouct argumenty“.
Pokud v hádce „vyhrajete“ tím, že partnera zaženete do kouta tak, že zmlkne a stáhne se, ve skutečnosti jste prohráli oba. Vztah prohrál.
Zde je několik zásad, které Nora Vlášková doporučuje pro „dobrý boj“:
1. Držte se faktů, ne domněnek
Místo „Ty jsi vždycky takový sobec a nikdy mi nepomůžeš“ zkuste: „Moc mě mrzí, že jsi včera nepřivrtal tu poličku, jak jsme se domluvili. Cítím se pak, že ti na mých prosbách nezáleží.“ Pomáhá mluvit v „já-výrocích“: místo „ty jsi...“ zůstat u „já se cítím...“.
2. Poznejte svůj afekt
Když nás zaplaví emoce, mozek v podstatě vypíná. V tu chvíli nejsme schopni řešit problém. Je naprosto v pořádku říct: „Promiň, teď jsem moc naštvaná, nebudu mluvit konstruktivně. Dej mi půl hodiny, potřebuju to vydýchat. Pak se k tomu vrátíme.“
Důležité je ale to „vrátíme se k tomu“. Nenechávejte konflikty vyšumět. To, že emoce opadly, neznamená, že problém zmizel.
3. Ošetřete zraněné
Každá hádka, i ta konstruktivní, může zanechat šrámy. Možná padlo ostřejší slovo, možná se zvýšil hlas. Po bitvě je nutné projít bojiště a ošetřit rány.
Omluvte se za formu, pokud byla nevhodná. „Promiň, že jsem na tebe křičela. Ten vztek nebyl jen na tebe, měla jsem těžký den v práci. Ale to, co jsem říkala o té poličce, to platí.“
Tento moment usmíření je klíčový. Vrací do vztahu bezpečí.
Tohle je jen malá ochutnávka toho, co s Norou řešíme v kurzu Psychologie vztahů. Pokud cítíte, že se v konfliktech točíte v kruhu, možná je čas podívat se hlouběji.
A co děti? Mají to vidět?
Mnoho rodičů se snaží děti před konflikty chránit. Hádají se za zavřenými dveřmi, nebo hůř – dusí to v sobě a vytvářejí doma hustou atmosféru, která by se dala krájet.
Děti jsou jako malé radary. Cítí napětí, i když se usmíváte. Pokud nerozumí tomu, co se děje, začnou si domýšlet. A dětská fantazie je často krutá – děti mají tendenci vztahovat vinu na sebe. „Maminka s tatínkem se nemluví, to je asi proto, že jsem zlobil.“
Nora radí: Neschovávejte všechny konflikty před dětmi. Tím samozřejmě nemyslíme křik, ponižování, nadávky nebo domácí násilí – to děti vidět nesmí a poškozuje je to. Ale potřebují vidět, že i lidé, kteří se mají rádi, mohou mít jiný názor.
Dítě potřebuje vidět celý cyklus:
- Vznikl problém (rodiče mají jiný názor).
- Proběhla emoce (někdo se zlobí, je to nepříjemné, ale nikdo neumírá).
- Došlo k řešení a usmíření.
Když dítě vidí, že se rodiče pohádají, pak si to vysvětlí a dají si pusu, učí se nesmírně cennou lekci: Konflikt neznamená konec vztahu. Emoce se dají zvládnout. Vztah unese i nesouhlas.
Pokud se pohádáte ošklivě, nebojte se to dítěti vysvětlit (úměrně věku): „Víš, maminka s tatínkem se teď na sebe zlobili, křičeli jsme. To mě mrzí, že jsi to musel poslouchat. Už jsme si to ale vyříkali a máme se zase rádi. Není to tvoje chyba.“
Kdy už hádky nemají smysl?
Existují situace, kdy konflikt přestává být motorem růstu a stává se destrukcí. Je to tehdy, když jde o boj o moc. Když jeden chce druhého ovládnout, ponížit, zranit.
Pokud zjistíte, že bojujete s někým, kdo vás neposlouchá, kdo vás nerespektuje a kdo odmítá jakoukoli sebereflexi, možná bojujete s větrnými mlýny. Jak říká Nora s nadsázkou: „Je potřeba se podívat, s kým na tu horu lezete. Jestli tam náhodou netáhnete vola.“ (Nebo někoho, kdo na tu horu vlastně vůbec lézt nechce.)
Vztah je proces, je to cesta. Pokud na té cestě nemůžete svobodně vyjádřit, co cítíte, pokud se musíte neustále zmenšovat, abyste nevyvolali hádku, pak je cena za „klid“ příliš vysoká.
Nebojte se bouřky
Konflikt je jako letní bouřka. Může být děsivá, hlučná a nepříjemná. Ale po ní se vyčistí vzduch. Lépe se dýchá. Věci jsou jasnější.
Nebojte se ve vztahu „bouřit“. Znamená to, že jste živí, že vám na sobě záleží a že máte odvahu věci měnit. Ticho a lhostejnost jsou pro lásku mnohem větší hrozbou než italská domácnost, kde se lidé umí pohádat, ale také se umí obejmout a říct: „Jsi pro mě důležitý, proto se s tebou hádám.“
Pokud cítíte, že se ve vašich hádkách opakují pořád stejné scénáře a nedaří se vám z nich vystoupit, nejste v tom sami.
Chcete jít hlouběji?
Pokud vás téma konfliktů zaujalo a chcete lépe porozumět dynamice vašich vztahů, online kurz s Norou Vláškovou nabízí prostor jít pod povrch. Nejde o rychlé tipy, ale o pochopení hlubších vzorců, které nás ovlivňují.
Pro čtenáře tohohle blogu máme připravenou slevu 500 Kč.