Je středa, 23:30. Petra (42), manažerka a máma dvou dětí, sedí u notebooku. Ráno ji šéf pochválil za skvěle zvládnutý projekt. Kolegové jí gratulovali. Petra ale místo radosti cítí v žaludku těžký kámen.

V hlavě jí jede smyčka: „Měla jsem jen štěstí. Kdyby věděli, jak často tápu, už bych tam neseděla.“ Vybaví si drobný překlep v e-mailu a hrdlo se jí sevře strachem, že teď už na to všichni přijdou. Že zjistí, že nic neumí a jen improvizuje.

Doma za zdí spí rodina, ale Petra se cítí odpojená — jako by byla ve vlastním bytě za sklem.

Syndrom podvodníka (angl. impostor phenomenon/syndrome) není „nedostatek schopností“. Je to zkreslené vnímání vlastní kompetence a hodnoty, které funguje jako vnitřní alarm: i když objektivně zvládáte, uvnitř se bojíte odhalení. Nejde o oficiální diagnózu v DSM, spíš o popsaný vzorec prožívání a sebehodnocení. (APA)

V tomto textu vycházíme z praxe psycholožky Nory Vláškové, která téma vnitřního kritika a sebehodnoty řeší s klienty na terapiích i v kurzech.

TL;DR

• Co to je: vnitřní pocit „jsem podvodník“, i když máte výsledky (termín proslavil článek Clance & Imes už v roce 1978). (Pauline Rose Clance)
• Jak to ničí vztahy: vytváří odstup, bere lehkost, tlačí do úniků a přenáší tlak na výkon i na děti.
• Co udělat dnes večer: vyzkoušejte sokratovský dialog s kritikem a mějte po ruce SOS checklist s fakty a jedním mikrokrokem.

Není to jen váš problém

Pokud máte pocit, že všichni okolo přesně vědí, co dělají, a jen vy to „hrajete“, je to častý klam. V systematickém přehledu se prevalence impostor pocitů lišila zhruba od 9 % do 82 % — hlavně podle toho, jakým nástrojem a jak přísným cut-offem se to měřilo. (PubMed)

A je fér dodat ještě jednu důležitou věc: tyhle pocity nebývají jen „v hlavě jednotlivce“. V některých prostředích (toxická kultura, permanentní hodnocení, předsudky, mikroagrese) se ten alarm spouští častěji — přehledy popisují vyšší výskyt i u některých etnických minorit. (PubMed)

Týká se to často těch, kteří navenek vypadají nejsebejistěji — lékařů, manažerů, expertů. Čím víc vidíte zákulisí své profese a její komplexitu, tím snáz podlehnete dojmu, že sami nikdy nebudete „dost“.

Dlouhodobě to může vypadat takhle:

• odmítáte nové příležitosti, protože „na to nemáte“,
• pracujete přesčas, abyste „dohnali“ domnělý nedostatek,
• střídáte přepracování a prokrastinaci,
• a tělo začne protestovat (napětí, nespavost, žaludek, únava).

Netýká se to jen žen

Martin (48), majitel úspěšné stavební firmy, zvrací před každou větší poradou. „Mám pocit, že jsem jen podvodník, kterému to náhodou vyšlo. Čekám, kdy mi trh dokáže, že jsem nula,“ svěřuje se.

Syndrom podvodníka vám po každém úspěchu pošeptá: „To byla náhoda. Příště už to praskne.“ Tlačí vás k výkonům, dokud nepadnete — a bere energii na vztahy i radost.

Ztráta kompasu: Kde se bere „nejsem dost“

Tenhle program se do nás často zapisuje v dětství. Ne nutně jako velké drama — spíš jako nenápadné přepisování toho, co prožíváme.

Emoce si můžete představit jako kompas: obvykle upozorňují na potřeby a hranice (bezpečí, uznání, odpočinek, respekt). Různé modely pracují s několika „základními“ rodinami emocí — například Atlas of Emotions staví na pěti (hněv, strach, odpor/zhnusení, smutek, potěšení), jiné přístupy často uvádějí šest (přidává se překvapení). (The Ekmans' Atlas of Emotions)

Co se stane, když nám dospělí tenhle kompas opakovaně zneplatňují?

• Chlapci praskne balónek. Cítí smutek — první ztrátu. Dospělý řekne: „Neplač, je to jen balónek.“ Zpráva: Můj smutek je špatně. Přeháním. Nemám věřit sobě.

• Holčička se bojí tmy. „Neboj, strašidla nejsou.“ Zpráva: Můj strach není reálný. Nemám věřit svému tělu.

Podobně zní i „nevymýšlej a jez“ nebo „není proč se zlobit“. Výsledný vzkaz je často stejný: Ostatní vědí lépe než já, čemu věřit.

A tak se učíme nedůvěřovat sami sobě. Začneme se řídit tím, co se „má“, co chtějí ostatní, a vytvoříme si masku: hodnou, výkonnou, bezproblémovou.

V dospělosti pak vzniká propast mezi tím, kým jste uvnitř (zranitelní, chybující, někdy nejistí), a perfektní rolí, kterou ukazujete světu. Vnitřní kritik hlídá, aby nikdo neviděl „pravdu“. Protože kdyby ji viděli — kdyby viděli, že se bojíte, ačkoliv se tváříte jistě — odhalili by vás jako podvodníka.

Mechanismus: Proč pochvala hřeje jen chvíli

Proč vám úspěch nepřináší trvalou úlevu? Nora Vlášková používá metaforu vnitřního ohně.

Dítě se rodí s jiskřičkou lásky k sobě. Úkolem rodičů je pomoci mu tu jiskřičku rozfoukat a postupně ho naučit, jak si do ohně přikládat samo: „Zvládneš to.“ „Věřím ti.“ „I když se to nepovedlo, mám tě ráda.“

Když se to podaří, dospělý člověk má oporu uvnitř. Když udělá chybu, nezhroutí se — oheň ho pořád hřeje.

Člověk se syndromem podvodníka se často nenaučil přikládat si sám. Jeho oheň skomírá. Je závislý na tom, aby mu polínka házel někdo zvenčí (pochvala, prémie, lajky, obdiv).

Když přijde pochvala, oheň na chvíli vzplane. Cítíte úlevu. Jenže cizí polínka rychle shoří. A vy musíte znovu podávat výkon, abyste dostali další.

Místo radosti z tvoření se palivem stává strach z odhalení. Typický cyklus: úkol → úzkost → přepracování / prokrastinace → úspěch = „přežil jsem“ → shodím to jako náhodu.

Jak syndrom podvodníka ničí vztahy

Pokud se necítíte dost dobří, je těžké mít rovnocenné a živé vztahy. Syndrom podvodníka vytváří odstup mezi tím, co prožíváte, a tím, co dokážete s blízkými sdílet.

1) Partnerství: Odmítání lásky

Když vás partner pochválí nebo projeví lásku, vnitřně to odmítnete: „Říká to jen proto, že musí.“ „Kdyby mě opravdu znal, nemohl by mě mít rád.“

Tím ho odstrkujete. Neschopnost přijmout lásku (protože si ji „nezasloužíte“) druhého časem unaví. Nevidí, že jeho péče má efekt.

2) Intimita: Strach z odhalení

V ložnici se hlídáte: „Vypadám dobře? Dělám to správně? Jsem dost dobrý/á?“ Hrajete roli místo prožitku. Skutečná intimita vyžaduje zranitelnost — odvahu být viděn takový, jaký jsem. Pro „podvodníka“ je ale odhalení noční můra. Raději se intimitě vyhne, nebo ji promění v technický výkon.

3) Únikové strategie

Lidé, kteří doma dlouhodobě drží roli „bezchybného“ partnera nebo rodiče, si často hledají místa, kde můžou vypnout kontrolu. Únikem může být práce navíc, alkohol, hry, nekonečné scrollování i flirt nebo emoční aféra — zkrátka prostředí, kde na chvíli klesne tlak na dokonalost.

Není to omluva, je to vysvětlení mechanismu. Důsledky pro vztah to ale pořád má.

4) Rodičovství: Co dětem modelujete

Děti se učí nápodobou. Pokud vidí rodiče, který se hroutí z chyby, přebírají vzorec.

Když dítě přinese špatnou známku a vy se vyděsíte (protože to ohrožuje vaši vizitku „dobrého rodiče“), učíte ho: „Jsem v pořádku jen, když podávám výkon.“

Zkuste raději: „Mrzí mě ta známka, ale jsi pro mě důležitý/á i s ní. Pojďme se podívat, co ti nešlo.“ Učíte děti, že chyba není selhání charakteru, ale součást procesu.

Co s tím? Technika sokratovského dotazování

Boj s vnitřním kritikem často nefunguje. Čím víc ho potlačujete, tím víc křičí. Cesta vede přes dialog a zapojení rozumu — sokratovský dialog.

Vnitřní kritik je jako zaseknutý magnetofon, který přehrává staré nahrávky od rodičů nebo učitelů: „Zase jsi to zkazil/a.“ „Jsi nula.“

Musíte se naučit ten pásek přepsat.

Pokud se k tomu přidávají paniky, nespavost, výrazné somatické potíže nebo vám to zásadně ničí vztahy či práci, má smysl řešit to s terapeutem. I krátká série sezení často přinese úlevu a strukturu.

Krok 1: Zastavte se a pojmenujte to

Když přijde úzkost, řekněte si: „Aha, teď ke mně mluví můj vnitřní kritik.“ Dejte mu jméno (třeba „Pan Dokonalý“ nebo „Rýpal“). Tím získáte odstup. Už to nejste vy — je to hlas ve vaší hlavě.

Krok 2: Sokratovské otázky (Fakta vs. dojmy)

Vraťte do hry dospělý rozum. Kritik operuje emocemi a katastrofickými scénáři. Vy kontrujte fakty:

• „Jaké mám reálné důkazy, že jsem neschopná/ý?“ (Kritik: Cítíš se tak. Vy: Pocit není důkaz.)

• „Jaké mám důkazy proti?“ (Např. Projekt byl odevzdaný včas. Klient byl spokojený. Kolega mi děkoval.)

• „Existuje jiné vysvětlení?“ (Možná jsem unavená/ý. Možná je to nová situace a je normální se učit.)

• „Co nejhoršího se reálně může stát — a co pak udělám?“ (Udělám chybu. Opravím ji. Poprosím o pomoc. Svět se nezboří.)

Krok 3: Technika nejlepšího přítele

Představte si, že za vámi přijde nejlepší kamarád/ka se stejným problémem. Udělal/a stejnou chybu jako vy.

Řekli byste mu: „Jsi nula, zabal to“? Asi ne.

Spíš: „Hele, to se stane. Nejsi špatný člověk jen proto, že jsi udělal chybu. Podívej, co všechno už máš za sebou.“

Úkol: Řekněte tu samou laskavou, dospělou větu sobě. Nahlas nebo v duchu.

Jak to vypadá v praxi

Petra po výčitce manžela („už třetí den jsem na děti sám“) cítí selhání. Kritik křičí: „Jsi špatná matka, nezvládáš to.“

1. Pojmenování: „Slyším tě, kritiku. Tohle je starý program.“
2. Fakta: „Ano, byla jsem teď pracovně vytížená — to je fakt. Zároveň se dětem běžně věnuju. Manželova nespokojenost neznamená, že jsem špatný člověk. Znamená to, že je unavený a potřebuje oporu.“
3. Přítel: „Petro, máš toho hodně. Je v pořádku, že nestíháš všechno na 100 %. Promluv si s manželem a hledejte řešení.“

Výsledek: místo hádky nebo zhroucení přichází konstruktivní debata o rozdělení péče.

Jak to dopadlo s Petrou?

Petra začala techniku používat. O měsíc později, když nevěděla odpověď na poradě, se nezhroutila. Cítila známý osten strachu, ale nenechala se jím strhnout.

Řekla klidně: „Teď ta čísla nemám u sebe, pošlu je do hodiny.“ Kritik zasyčel: „Selhala jsi. Všichni to vidí.“ Ona mu v duchu odpověděla: „Neselhala. Pracuju. A je normální nevědět všechno z hlavy.“

Některé dny to šlo snadno, jindy se kritik vrátil. Rozdíl byl v tom, že ho poznala dřív — a nenechala se jím tak rychle pohltit.

SOS Checklist: Až to na vás přijde

Až vás příště přepadne pocit, že jste podvodník a všechno se hroutí, vytáhněte tenhle „lednicový“ seznam:

1. Stop: Třikrát se nadechněte do břicha — snížíte tělesnou aktivaci a zbrzdíte stresovou reakci.
2. Pojmenuj: „Tohle je syndrom podvodníka, ne realita.“
3. Fakta: Napište tři důkazy, že jste kompetentní (projekty, zkušenost, poděkování).
4. Co teď potřebuju? Pojmenujte konkrétní potřebu — pauzu, hranici, podporu, jasné zadání.
5. Laskavá věta: Řekněte si větu, kterou byste dali nejlepšímu příteli.
6. Mikrokrok: Udělejte jeden konkrétní krok k řešení — ne z paniky, ale z dospělého rozhodnutí.

Syndrom podvodníka nezmizí přes noc. Je to cesta od závislosti na vnějším potvrzení k vnitřní jistotě. K tomu, abyste si svůj vnitřní oheň uměli udržovat sami.

A stojí to za to — protože odměnou není jen lepší kariéra, ale hlavně živé, pravdivé a hluboké vztahy.

Chcete jít hlouběji?

Pokud vám tohle téma mluví z duše a chcete ho řešit systematičtěji, zveme vás do online kurzu Psychologie vztahů s Norou Vláškovou. Nejde o instantní návody, ale o pochopení, jak fungují emoce, hranice a vztahová dynamika.

Kurz je pro vás, pokud řešíte hlas vnitřního kritika, projevuje se to napětím ve vztazích nebo výkonovým stresem a chcete mít oporu mimo podcasty a články. Reálně můžete čekat jasnější jazyk pro emoce, konkrétní nástroje a lepší rozhovory doma i v práci — ne slib „navždy pryč“, ale postupný posun.

Běžná cena: 5 900 Kč Cena pro čtenáře blogu: 5 400 Kč (sleva 500 Kč se automaticky odečte po kliknutí)

👉 Chci kurz se slevou

Zdroje

• Clance, P. R., & Imes, S. A. (1978): The Imposter Phenomenon in High Achieving Women. (Pauline Rose Clance)
• Bravata, D. M., et al. (2020): Prevalence, Predictors, and Treatment of Impostor Syndrome: A Systematic Review. (PubMed)
• APA (2018): Impostor phenomenon – APA Dictionary of Psychology. (dictionary.apa.org)
• APA (2013): Feel like a fraud? (impostor phenomenon isn’t an official DSM diagnosis). (APA)
• Atlas of Emotions / Paul Ekman: základní rodiny emocí (5 vs. 6). (The Ekmans' Atlas of Emotions)